Nyappy mina,

jak už název vypovídá, pozastavuji blog (ne že by tady bylo každý den něco nového), kvůli poruše mého notebooku. Ano, slyšíte dobře, mám v háji notebook (T_T). A nikdo neví, jestli fungovat někdy bude. Chjo zatím čekám na výsledky, ale nevypadá to pro něj moc dobře. Pro mě je to těžšká rána, jelikož byl pro mě jako mé dítě.

Děkuji za pochopení

Tiramisu-nyappy-BOBO

Vzkaz pro Nanny: Tak a teď už víš, proč nejsem na ICQ.

A je to tady....a věřte i takhle malá kapitola mi dala zabrat XD

Byl to on, věděla to. Věděla, že to spáchal. Tak proč všichni kolem tolik pochybovali? Za těma modrýma očima se schovávalo zlo a jeho sladká a líbezná slova byla jako jed. Tak proč ji ho Gábi nedovolila zabít na místě. Viděla snad to mrtvé tělo nebohé dívky. Tak v čem byl háček? Ale teď se soudu nevyhne. To ona ho měla zastavit hned na začátku, pak by vše bylo jinak. Už nedopustí jeho očím vidět další sluneční paprsky. Pohřbí ho do minulosti a až všichni zapomenou, bude vše, jak má být. Ano, v to věřila.

Andrea v ruce svírala svoji katanu, tak pevně až cítila, jak se jí rukojeť tiskne do kůže. V žilách se jí vařila horká krev. Krev žádající pomstu za všechno, co spáchal. Při pohledu na mrtvé tělo Vojtěcha, měla chuť rozdrásat mu hrdlo holýma rukama.

,,Andreo uklidni se. Přece s ním nechceš bojovat," snažila se ji uchlácholit Gábina. Nechtěla, aby její dobrá kamarádka zemřela před jejíma očima a jeho rukou.

,,Proč bych se měla uklidnit. To on je stvůrce všeho a chladno krevný vrah. A ty? Ty ses s ním ještě spojila. Nejsi kamarádka. Jsi jen mrcha, která přechází na stranu, kde je větší šance," rozkřikla se Andrea a zpražila je nenávistným pohledem. Tomáš jen v klidu čekal, připravený, až na něj Andrea zaútočí.

,,To není pravda. Mám ke všemu své důvody, ale nikdy bych tě nezradila. No ták, můžeme všechno vyřešit v klidu," nevzdávala se Gábina a udělala pár kroků k Andrei. Ta ji odpověděla nataženou čepelí přímo u Gábininého hrdla.

,,Ne, nic už se řešit nebude. Já už si protrpěla dost. A jediné co si přeju je, že položím život za to, v co věřím. A jestli mi teď neuhneš z cesty, tak nečekej ode mne milost," Andrein ledový hlas se nesl domem. Vše jako by utichlo. Andrea si volnou rukou otřela zbytky slz a čekala na Gábininu reakci. Avšak ta stála zmateně na místě, přikovaná vlastním vnitřním bojem.

"Nemůžeš se rozhodnout? Tak já ti pomůžu" po těchto slovech Andrea dvakrát sekla svojí katanou po Gábininém krku. Ta instinktivně uhnula a uskočila na stranu.

"Prosím" poslední Gábininé slovo zaniklo v řinkotu kovu na kov. Andrea se nedržela zpátky a zaútočila rovnou na cíl svojí pomsty, Tomáše. Tomáš, aniž by se moc bránil, její rány a seky odrazil. Poté ji nečekaně kopl velkou silou do břicha. Andrea odletěla pár metrů dozadu a ztěžka dopadla na záda. I těžké dýchání a bolest na žebrech jí nezastavili. Stačil jediný pohled na něho a všechna zlost se zase vrátila. Chtěla vyrazit znovu kupředu, ale nějaká postava ji zarazila cestu. Až po pár vteřinách si uvědomila, že je to Ondra.

Tomáš vyvalil na svého spojence své modré zmatené oči. Andrea ztěžka oddechovala a čekala, co se bude dít. Gábina, která zatím postávala opodál, se jen nepatrně usmála.

"To už stačilo," řekl tichým hlasem Ondra a upřeně se díval na Tomáše. Poté se otočil na mrtvolu Vojtěcha a snažil se potlačit slzy, které se mu při tom pohledu tlačili na povrch. Podle rány na těle poznal, kdo mu to udělal, ale nechápal proč.

"Zapomeň na něj. Byl to špeh a spojenec černých andělů," odpověděl mu Tomáš, když zaregistroval Ondrův pohled.

"A není to jedno. Já věděl, že k nám nepatří," řekl Ondra a snažil se potlačit další proud slz. Andrea nechápavě stála na místě. Málem překvapením upustila svoji katanu. On to věděl?

"Cože?!" rozkřikl se Tomáš. Vůbec nic nechápal. Ondra se jen pro sebe pousmál. " Proč?"

"Proč? Chceš vědět proč. Protože všechno tohle, je nesmysl. Řekni, pro co vůbec bojujeme. Pro minulost. Stejně ji to nezmění. A všechny boje přináší jen utrpení a pomstu. Nikdy jsem nechápal, proč je tohle mezi námi anděly a upřímně, bylo mi to jedno. Jediné, co jsem chtěla, tak ať tahle nesmyslná válka skončí. Všichni jsme kvůli tomu trpěli. Všichni jsme kvůli pomstě ztratili nebo zradili své blízké," Ondrova slova i po u tichnutí se nesla Tomášovi hlavou. Andrea mezi tím uklidnila svůj dech a byla připravená na další útok.

"Víš, co to znamená? To mu se říká zrada!" rozkřikl se Tomáš. Byl zmatený a zrada byla pro něj neúnosná.

"Nazývej si to, jak chceš. Ale nedovolím, abys Andreu zabil," řekl v klidu Ondra a vytasil svůj nepřirozeně dlouhý a úzký meč. Ondra ho často nazýval žihadlo. Tomáš už nečekal ani minutu a zaútočil na Ondru. Ten se jeho útoku vyhnul a odpověděl mu stejnou silou. Andrea jen nechápavě stála a snažila se celou tu situaci vstřebat. Vše bylo tak zamotané. Slyšela jenom řinčení kovu a hbité pohyby zbraní vzduchem.

Najednou Tomáš vyšel ze své pozice a pokusil se zaútočit na postávající Andreu. Nečekaný útok zaskočil i Ondru, který ho nedokázal zastavit. A poté už jen …výkřik…překvapené oči …lesklá čepel …a krev. Andrea upírala své oči do Bářiných. Ondrův vystrašený výkřik pronikl do ticha.

"Báro? Proč?" řekla tiše Andrea a přistoupila blíže k Báře. Tomáš zatím rychle vyndal čepel z jejího břicha a rychle ustoupil, připraven na další boj. Bára ztratila rovnováhu, klekla si rychle na zem a svojí rukou si držela otevřenou ránu. Ucítila na svém rameni Andreinu ruku a trochu se pousmála.

"Neboj, jsem v pořádku," řekla jen a vykašlala kaluž krve. Uslyšela kroky a poté uviděla Ondrův obličej celý od slz. Pomalu vzal její obličej do ruky a utřel ji malý pramínek krve, stékající z Bářiných úst. Ta však ruku odmítla a podívala se na něj nenávistně.

"Pomož mi vstát," Otočila se na Andreu. Andrea ji hned poslechla a společnými silami stáli obě na nohou. Černovláska se snažila podpírat svoji kamarádku a přitom nespouštěla pohled z Tomáše. Bára zatím vykašlala další proud krve. Rána musela být hluboká a zasáhnout důležité orgány. Ondra se vztekle díval do Tomášových očí. Jediné co si přál, bylo, aby Bára přežila tuhle nesmyslnou válku. Ale teď věděl, že ji zbývá jen pár hodin života, než její tělo ztratí veškerou sílu žít.

"Je čas jít, Tomáši," ozvala se z ničeho nic Gábi, která zatím postávala stranou od boje. Tomáš jen přikývl a oba se už otáčeli k odchodu.

"Myslíš, že teď jenom jednoduše odejdeš!" křikla Bára co nehlasitěji. Tedy spíš, co ji bolest dovolila. Gábina pokračovala dál, jako by červenovlásku vůbec neslyšela. Tomáš se ale zastavil v půli kroku a tázavě se na Báru podíval.

"Nedovolím, abys zničil život mému bratrovi po druhé!" po těch slovech Bára vystartovala s novým odhodláním přímo na Tomáše. Konečně má možnost ho zabít. Věděla, že to nepřežije, ale proto sem šla. Umřít za to, v co věřila. Chtěla umřít za ty, co miluje. Chtěla umřít za ty, co položili život za ní. I když věděla, že útok proti tak silnému soupeři jako je Tomáš nemá šanci, tak zaútočila. Klopýtala směrem k Tomášovi a tasila svoji katanu. Uběhlo jen pár sekund a Bářina katana řezala vzduch na jediný cíl, Tomášovo srdce. Ten se jim lehce uhnul. Tušil, že s tímto zraněním Bára nemůže zaútočit svojí plnou silou.

Pak ale Tomáš viděl pohled v Bářiných očích. Byli stejné jako Alešovi. To on ho připravil o všechno, co chtěl. On ho připravil o dívku, kterou miloval. A teď jeho sestra se ho snaží zabít. Ale proč? Co udělal tak špatného? Chtěl jenom prožít život s tou dívkou, ale nikdy neměl šanci. Cítil, jak se v něm vaří krev. Toužil se všech zbavit. Nikdo ho nechápal, tak proč by on měl chápat jejich pocity. Tomášovi oči jiskřili nenávistí. Napřáhl svojí ruku a celou svoji sílu dal do jediného útoku.

Bára ucítila na hrudníku další palčivou bolest. Když se podívala dolů na zranění, uviděla, jak Tomášova ruka projela jejím hrudníkem. Chtěla mu vrazit katanu do srdce, ale bolestí už ani neudržela zbraň v ruce. Pomalu klesla na zem a čekala na přicházející smrt.

Uslyšela blížící se kroky a pak mlhavě uviděla ty modré andělské oči. Jeho ústa se snažila o mírný úsměv, ale po tvářích mu stékaly slzy. Byl to Ondra. Cítila, jak ji vzal do náručí a něco jemně říkal do jejího ucha. Bára už necítila bolest. Její vědomí se pohybovalo na prahu života a smrti a ona vnímala jen Ondrův obličej a jeho jemné ruce, hladící ji po vlasech. Bylo to jako tehdy, když byli ještě spolu. Byla ráda, že poslední co uvidí, bude jeho tvář.

Promiň mi to bratříčku. Nedokázala jsem tě zbavit otěže, kterou táhneš od doby, co ta dívka umřela. Promiň mi to. S těmato posledními slovy, které se jí táhli myslí, vydechla na konec.

"Proč? Proč si to dovolila!" Ondrova slova prořízli náhle ticho. Jeho oči se upíraly na Gábininu postavu.

"Nevím, o čem to mluvíš," odpověděla Gábina, aby zahnala výhružku s Ondrových slov.

"Říkala jsi, že když ti pomůžu, tak tahle zbytečná válka skončí," ozval se znovu, ale tišeji Ondra. Tomáš zatím pomalu odcházel.

"Jsi naivní hlupáček, Ondro. Tahle válka skončí, až když bude každý ležet v kaluži krve," odpověděla v klidu Gábina a vydala se za Tomášem. Andrea přistoupila k Ondrovi a opatrně mu vložila na rameno svoji ruku.

"Myslím, že máme něco společného, pomstu," řekla prostě a ukázala Ondrovi jeden ze svých psychotických úsměvů.

Chtěla to vědět. Chtěla to slyšet z jeho úst. Všechno o tom, co se tehdy stalo. Vše, co způsobilo tu nenávist mezi anděly. Ale to nejhlavnější: proč zrovna ona je do toho zapletená. Už nemohla vydržet ten strach z každého dne. Už toho na ni bylo moc.

Tomáš slíbil, že ji ochrání a přitom se cítí víc zranitelná. Říkal, proč se rody taky nenávidí, ale to nebyla pravda. Chtěl ji namluvit lži, aby mu věřila. Ale proč? Proč je pro všechny buď důležitá, nebo odpad. Nic z toho nedávalo smysl.

Vzpomínala na slova Báry "Opravdu jsi ji podobná," řekla. Komu? Co to všechno mělo znamenat?

Blanka běžela dál ulicí. Plíce ji pálily, jak běžela tak dlouho, ale ona to nevnímala. Vše co ji zajímalo, byla pravda. A ona věděla, koho se zeptá. Ulice byla za večera prázdná. Jen blančiny kroky vytvářely zvuky, které ještě víc ozvučela ozvěna. Někde v dálce zavyl pes.

A pak najednou stála u jeho domu. Do té doby nepřemýšlela, co ji řekne, ale pomalu se v ní začal klubat strach. Byl to přece on, krutý a nelítostný. Tak proč cítí mírnou závrať, když stojí před vchodovými dveřmi? Snažila se zpomalit dech a uklidnit bušící srdce. Poté zazvonila.

"Nechápu, co máš v plánu," řekl stručně Ondra a dál držel mrtvolu své milované. Pořád ji hladil po vlasech, jako by byla živá. Nemohl tomu uvěřit. Až do tohoto dne stále doufal, že to všechno skončí a vše bude jako za starých časů. A potom mu život uštědří tuhle bolestnou ránu. Proč to byla ona?

"Posloucháš mě, Ondro. Copak chceš tady s ní zůstat na věky," řekla Andrea a položila svoji ruku na Ondrovo rameno. Chápala, co cítí, ale teď nebyl čas na truchlení. Musí využít každé příležitosti, aby toho ďábla poslala zpátky do pekel.

"Ne, máš pravdu. Lepší než tady sedět bude zabít toho, kdo jim to udělal," řekl Ondra a stále měl červenovlásku v náručí. Nemohl odvrátit pohled od její bílé tváře. Jako by spala a až se Ondra otočí, zase vstane a bude se usmívat. Jak byl naivní.

"Pojď, pohřbíme je. To je to nejlepší, co můžeme udělat," řekla vlídně Andrea a znovu se podívala na svého mrtvého milence. Do očí se jí nahrnuli slzy.

Nějakou chvíli se nic nedělo, ale po pár minutách uslyšela uvnitř domu kroky. Nervozita ji proletěla celým tělem. Co když se jí rozhodne zabít? Všichni říkali, že spor je její vina, ale co provedla tak hrozného? Když už uviděla stín u dveří, měla touhu utéct, utéct hodně daleko, kde ji nikdo z nich nenajde. Ale chtěla vědět celou pravdu. Dveře se začaly pomalu otvírat, a poté konečně spatřila ty známé, modré, chladné oči. Aleš chvíli jen tak stál nehnutě. Zřejmě byl překvapený Blančiným náhlým zjevením.

"Co tady chceš?" zeptal se ledově klidným hlasem, ale jeho překvapení bylo znát z jeho očí. Blanka jen na sucho polkla. Jakoby zapomněla, kvůli čemu sem došla.

"Já-já-já chci vědět pravdu" odpověděla nakonec Blanka a zaťala pěsti.

"A o čem? Pojď radši dovnitř, jinak tě se mnou můžou vidět," po těchto slovech vzal Blanku za zápěstí a vtáhl ji do domu. Dívka se snažila držet u zdi a pořád pokukovala po východu. Nechápala ten strach. Před tím se k ní choval mile, tak proč ho pociťuje? Něco se na něm změnilo.

"Víš, Tomáš mi něco říkal o válce mezi rody, ale čím víc prožívám tohle, tak tím míň tomu věřím," řekla tiše Blanka. Aleš pokračoval dál do domu a ona ho následovala. Nakonec se ocitli v obývacím pokoji, kde Blanku usadil na jedno z křesel a po pár minutách ji dal drink. Blonďatá dívka pila. Až teď si uvědomila jakou má žízeň po tak dlouhém běhu.

"To, že je nějaká válka existuje je pravda. Ale nebyla tak intenzivní, zvlášť mezi dětmi v téhle vesnici," řekl opatrně Aleš a sedl si do křesla naproti ní. Blanka zatím položila prázdnou sklenici na stůl a upřela na něj své hnědé oči.

"Jak to myslíš?" zeptala se po chvilce Blanka. Byla ráda, že ji Aleš konečně poví vše.

"Andělé mezi sebou vycházeli dobře. Sama jsi určitě slyšela, že moje sestra chodila s Ondrou, nebo že Craft chodil s Annou. Ta rivalita mezi rody na nás neměla vliv. Ale poté události se všechno zvrtlo. Nenávist stoupla a okolnosti se svedli na rozdílnost andělů," při vyprávění se zdálo, že Aleš hledí někam do starých časů.

"Jaká událost se stala?" zeptala se opatrně Blanka. Teď konečně zjistí pravdu.

Ondra a Andrea se skláněli nad čerstvě zahrabaným hrobem. Oba měli na krajíčku, ale nechtěli, aby si navzájem viděli své slzy.

"Odkud znáš Gábinu?" zeptal se náhle Ondra a utřel si z čela pot.

"Byli jsme kolegyně při vyšetřování smrti té dívky. Všechno ukazovalo na něj, ale Gábina o jeho zatčení nechtěla ani slyšet. Teď už vím proč." Řekla Andrea a hodila na hromádku poslední hroudu hlíny. Poté pychnula lopatu do země a odešla do domu. Ondra byl v jejím těsném závěsu.

"Můžu se tě na něco zeptat?" otočila se Andrea na Ondru.

"Jasně."

" Proč sis vybral Tomášovu stranu, když jsi miloval Báru?" její pohled se střetl s jeho.

"Protože jsem věřil, že takhle ji lépe ochráním. Mimochodem jaký přesně máš plán?" odpověděl a zavřel za sebou dveře.

"Jednoduchý. Každý muž změkne, když mu sebereš jeho oblíbenou hračku. Což pro nás znamená unést Blanku. Stačí jen pohrozit její smrtí a sesype se jako hromádka neštěstí," Andrea se prohrabával zbytky omítky a hledala svoji zbraň.

"Kdyby to bylo dva proti jednomu, tak by to fungovalo, ale on má Gábinu," řekl Ondra o pochybnosti plánu.

"A my máme zase Aleše a ten smrt Báry jen tak nenechá na pokoji. Jo, a co se týče Gábiny: Tu nech mě," v Andreiném hlase zazněl ten známí nenávistný chlad.

Sebevědomí, to bylo to, co jsem cítila, při našem prvním setkání. Nehasnoucí sebevědomí, povzbuzující moji duši. A přitom odtažitost, z toho, co pro mě bylo tak jiné a neznámé. Ale přesto obdiv zůstával.

Souznění, to bylo, co jsem cítila, při našem sblížení. Tak jiné a přitom tak stejné. Naše společná slova zapadala do skládačky života a nic nemělo chybu. Povzbuzovala jsi mě, podporovala jsi mě, ale co jsem ti vůbec dala já? Byla si tou, kterou jsem chtěla být vždycky já. I teď z tebe cítím tu sílu. Stejné slova, stejné pocity, stejné chyby a stejná duše. Nic nemohlo změnit ten známí hurikán. A já cítila, že to tak bude napořád. Netušila jsem, co všechno tvůj život prožívá. Prázdnota času a nic se nemění.

Podporu, to bylo, co jsem cítila v naší budoucnosti. V hlase sílu a na ramenech velkou tíhu. Nic než úsměvy a za nimiž byla únava. Obdivování, žárlivost a čistá duše. Chtěla jsem tě vlastnit, mít tě v blízkosti po celý zbytek života. Jsem sobecká? Raději být sobecká než bez tebe.

Čisté štěstí, to bylo to, co jsem cítila, když si byla se mnou. V ten moment nebylo pro mě nic nemožné. Dávala jsi mi sílu a zaplnila jsi mou prázdnou duši. Nikdy jsi neřekla, že je něco v nepořádku, ale má slova jsi vždy vyslechlas. Naslouchat tichu.

Nechtěj, aby se ten obraz rozplynul, prosím nechtěj, abych tě viděla odcházet. Nechci, aby tma prostoupla naším slunečním světem, ale cítím, že se blíží. Prosím proraz tu bariéru. Nenechávej mě stát v čistém dešti zoufalství. Víš, kolik pro mě znamenáš? Je to vůbec důležité? Moje slova se nikdy nedokážu uspořádat do správné věty. Věty, která by ti pověděla, to tajemno ve mně.

Proč cítím slzy v mém srdci? Jsi pro mě tak důležitá? Poté co jsem zjistila, že tě můžu ztratit, cítím, že si pro mě důležitá. Nemůžu pochopit, že jsem tě měla za normální věc v mém životě. Proč si to uvědomuji až teď? Byla jsem hloupá, prosím odpust mé nevědomosti. Teď už vím, že nechci, aby plamen zhasnul. Chci pořád vidět na cestu.

Bez tebe jsem neúplná, tak prosím nedopusť, abych zase bloudila v prázdnotě. Nechtěj po mně, aby šla po stopách času bez lesku tvých očí. Nic tě nenahradí, nic nezmění moje pocity ztráty. Tak tě teď prosím, zůstaň v mojí všednosti. 

Povídka je speciálně věnována Nanny 

Vojtěch už zase slyšel, ten známí zpěv ptáků před jeho domem. Vše co se před ním odehrálo, vražda, smrt a obětování, nic teď nemělo menší cenu. Chtěl jen zase zaslechnout ten čas, který pro něj byl tak nevinný. Vše začalo tím zpěvem, tak proč by to nemohlo tím skončit? Z dálky cítil Andrein pronikavý pohled a věděl, že je plný neuroněných slz. Slyšel bubnovat krev ve svých uších, jako by mu chtěla zabránit poslechu posledních slov záchrany. V ústech cítil tu odpornou pachuť porážky a strachu. Srdce mu bylo jako splašené jako by se snažilo dohnat ztracený čas. Chvíle jako je tahle, si Vojtěch představoval už milionkrát, ale nikdy netušil, že bude tak těžké opustit život.

Vojtěchovi oči mlhavě spatřili Tomášův udivený výraz, jenž se hned změnil na zlobný. A pak nastal ten okamžik náhlé bolesti, kdy se ostrý předmět dotkl Vojtěchova těla. Nechtěl vykřiknout, ale hlasivky ho neposlouchali. Nechtěl ukázat slabost, ale přesto padl na kolena. Chtěl se pohnout, ale mozek jako by se zastavil. Zlostné hlasy, zvuky boje a tichý pláč, tak tichý, že ho slyšel jen on. Snad to byl zvuk slz dopadající na podlahu nebo kapek krve, to přesně nemohl zaregistrovat. Zíral jen tupě na podlahu a znovu viděl těch pár okamžiků.

Ten Blančin výraz, už ho jednou viděl. Stejný obličej a stejné zoufalství, ale přesto to bylo jiné. Osoba, již spatřil tehdy, nebyla Blanka, ale ona. Ten výraz mu připomněl, proč je vůbec v téhle situaci. Znovu viděl ten čas, který tehdy ubíhal tak zvláštním směrem.

Cítil, jak klesá k zemi. Připadal si jako pírko, a přitom jako zraněný pták, který zapomněl létat. Cinknutí kovu…výkřik…a něžný dotek rukou.

To ona ho sem přivedla. Ji miloval, ji důvěřoval a ji chtěl ochránit. Teď si však připadal bezbranný, nehodný života, když nemohl ochránit duši té, jež patřilo jeho srdce. Dotek rukou mu dávalo naději, že ještě žije. A slabí tichý hlásek, který ho uklidňuje, že bude všechno v pořádku. Přesto v tom hlase slyšel zřetelně lež, ale přesto si připadal až nepřirozeně klidný.

Zpěv ptáků u jeho domu ho vzbudil dřív, než měl v plánu. Trochu se zavrtěl v posteli a snažil se koncert ignorovat, ale po krátké chvilce to nakonec vzdal. Otevřel oči a snažil se navyknout slunečním paprskům, které se draly přes záclonu. Zhluboka se nadechl a vychutnával si ranní letní vzduch. Ale i když bylo tak krásně, Vojtěch cítil, jak se celá vesnice od té události změnila. Lidi se necítili v bezpečí a chmurná nálada ze smrti milované dívky, byla všude. Už nešel slyšet smích dětí na ulici, jelikož se je rodiče báli pustit ven, hlavně když už se stmívalo.

Vojtěch neohrabaně vstal z postele a navlíkl si na sebe hadry, které nosil jenom do školy. Ale po tom útoku už tam moc dětí nechodilo. Vyčkávali, jestli zlo odešlo nebo číhá na další oběť. Vojtěchovi to bylo jedno. Uměl se bránit a navíc měl něco, co obyčejní lidé nemívají, andělskou krev.

Netrvalo dlouho a Vojtěch už byl na cestě do školy a snažil se zpozorovat někoho známého. Nečekal, že někoho spatří, jelikož jeho dobrý kamarád Craft trávil celé dny v nemocnici u své malé sestřičky. Ona byla svědkem útoku, ale bohužel se ještě neprobrala z kómatu. A navíc Craft měl holku Annu, takže všechny volné chvíle trávil i s ní.

Školní budova byla velká a před napadením veselá a centrem dění. Teď když ji Vojtěch spatřil, tak mu připadal prázdná a bez duše. Vše se změnilo, chod celé vesnice vyjel ze svých kolejí a to jenom po brutálním útoku jedné školačky.

,,Hej Vojtěchu, počkej," Vojtěch se otočil za zvukem hlasu a spatřil dívku s červenými vlasy.

,,Ahoj Báro," řekl a snažil se o upřímný úsměv. Avšak věděl, že to Báře k veselosti nepomůže. Ona dívku znala a než se stala ta hrozná věc, byla s ní. Bára měla v očích strach, ale ještě něco, velkou starost. Vojtěch se moc nedivil, jelikož její bratr s napadenou dívkou chodil a od té doby, co umřela, ho nikdo neviděl. Byl pořád zavřený v domě, kde oba sourozenci byli a neřekl ani slovo.

,,Jak to zatím jde?" zeptal se mírným tónem Vojtěch a společně zatím vykročili směrem ke škole.

,,Doma je to divný. I když je léto, tak cítím, jak mi po zádech každou chvíli přejel mráz. Bratr vůbec nevychází z pokoje a každý den tam slyším divný zvuky. Bojím se o něj, ale bojím se zeptat se ho," řekla chmurně Bára a snažila se ukrýt slzy, které se ji drali na povrch. Chtěla bratrovi pomoct, ale bála se, že odpoví to, co slyšet nechce. Bála se, že řekne, že to všechno byla její viny. Že ji měla ochránit. Bára se bála, že Aleš přestává být tím, kým býval.

,,Musíš být trpělivá. Potřebuje jenom čas," odpověděl ji Vojtěch a dal ji ruku na rameno.

,,Ale kolik ještě? Už je tam celé dny. Kdyby aspoň prohodil slovo. Je moc uzavřený a to mě děsí," poté už nikdo neřekl ani slovo.

Vojtěch si sedl do lavice. Předchozí hovor s Bárou ho trochu vyvedl z míry. I přes to, že se s Alešem moc neznali, tušil aspoň, jak se cítí. Často vídal Aleše a tu dívku spolu. Byli tak šťastný a bez starostný. Tak proč se to stalo jim?

Učitelka přišla do třídy, ale ani se nesnažila nějak pořádně učit, těch pár lidí, co došlo. Všechny ztráta spolužačky zasáhla a to Vojtěcha deprimovalo ještě víc. Proč jsou smutní, když oni přežili? Často si říkal, že jsou jeho myšlenky dost sobecké, ale jinak to nešlo. Bez myšlenek na to, jaký má štěstí, že nebyl napaden on, ho udržovala při zdravém rozumu.

Vojtěch rychle vstal a omluvil se, že musí na záchod. Už to tam nemohl vydržet. Ty prázdné nevyspalé pohledy. Všechno bylo jiné a to ho dovádělo k šílenství. Šel dlouhými kroky na střechu budovy a těšil se na čistý vzduch, který mu aspoň trochu provětrá hlavu. Otevřel dveře a vstoupil tam.

Ovanul ho lehký letní vánek a do očí ho zasáhl ostrý paprsek slunce. Vojtěch si zakryl pohled, aby se před ním chránil a v tu chvíli ji spatřil. Černé havraní vlasy ji splývali až na konec zad. Její oči vyzařovali autoritu a sebejistotu. Byli hnědé, ale když na ně zasvítilo slunce, změnili barvu na karamelovou. Trochu natočila hlavu, aby se podívala, kdo ji vyrušuje, ale když spatřila Vojtěcha, něco zabrblala a věnovala se zase svému.

Vojtěch si ji pamatoval. Dívka, která přestoupila pár dnů po té tragédii. Všichni ji měli za podezřelou a obloukem se ji vyhýbali. Navíc její úsměv byl jiný, zvláštnější a děsivější. Nikdy neviděl, že by s ní někdo promluvil, ale ani ona se k nikomu neměla.

,,Nemáš být ve třídě?" zeptal se Vojtěch a narovnal se. Chtěl se o ní dozvědět víc. Něco ho k ní lákalo. Možná její krása, možná její pohled. Byl mu blízký, ale přitom tak vzdálený.

,,Na to samí bych se mohla zeptat já tebe," ozval se její hlas a znovu nepatrně natočila hlavu Vojtěchovým směrem. Vojtěch na sucho polkl. Trochu ho znervózňoval její hrubý tón. Ale přitahovala ho její krása a tajemnost. Po odpovědi ucítil, jak začalo bít rychle srdce.

,,Co tady pohledáváš?" zeptala se ho a věnovala mu trochu toho zvláštního úsměvu.

,,Hledám trochu klidu od toho všeho. Rychle to tady upadá do smutku," odpověděl ji Vojtěch a udělal pár kroků k ní.

,,Asi myslíš smrt té holky. Jaká tragédie že?" poslední slova řekla spíše v ironii, což Vojtěcha dost zmátlo.

,,Velká tragédie. Hodně lidí ji ve vesnici mělo moc rádo," odpověděl Vojtěch a doufal, že ten tón byl jenom přeslech.

,,Slyšela jsem, že byla hezká a milá," řekla spíše pro sebe Andrea a zírala někam za Vojtěcha.

,,Jo to byla. Kluci po ní pořád koukali. Upřímně, i mě se líbila," odpověděl Vojtěch a nepatrně se usmál, při vzpomínce na zavražděnou.

,,Nevíš jestli ji měl rád i Tomáš?" zeptala se z ničeho nic a dívala se někam do strany. Vojtěcha ta otázka trochu zaskočila. Proč by chtěla vědět zrovna něco takového?

,,Jestli si dobře vzpomínám, tak Tomáš byl první, kdo se ji zeptal, jestli s ní bude chodit. Ale ona ho odmítla a začala chodit s Alešem," odpověděl ji Vojtěch a sledoval Andreiny reakce. Ta jen nepatrně nazvedla obočí. Poté vykročila směrem ke dveřím.

,,Počkej, proč ses zeptala zrovna na Tomáše?" vykřikl Vojtěch a chytl ji jemně za paži. Andrea se jenom nepatrně usmála. Pomalu se k němu naklonila a políbila ho. Vojtěch vykulil oči. Cítil jak mu divoce buší srdce a jak rychle mu červená obličej. Poté se naklonila k jeho uchu a tiše mu pošeptala:

A teď ji viděl, ale naposledy. Nakláněla se nad ním a její dlouhé krásné kadeře ji splývali na ramenou jako vlny moře. Výraz v jejich očích byl nepopsatelný, ale hodně se lišil od výrazu, který spatřil poprvé.

Chtěl se pohnout, ale vůbec nic necítil. Vše jako by ztratilo svůj cit, svoji podstatu. Nevnímal kolik času uplynulo, ani kdo se v místnosti nachází. Pro něj byla důležitá jenom ona. Nic jiného v životě už neměl.

Najednou na své tváři ucítil něco vlhkého. Slzy? Čí? Její? Chtěl ji povědět, ať nepláče, že ho to pak ještě více zraní. Nechtěl, aby pro něj trpěla. Nechtěl ani odejít od ní.

Cítil, jak ho opouštějí síly. Cítil, jak pomaleji dýchá a jak se mu zastavuje srdce.

,,Miluji tě, Andreo," řekl a vydechl na posledy. Jeho bezvládná ruka pomalu padala k zemi. Poslední co spatřil, byla její tvář. A tak to vždycky chtěl.

Blanka utíkala ulicí, jak jen ji síly stačili. Proč jen se do toho zapletla? Chtěla toho moc, žít normální život? Cítila, jak ji po tváři stékají horké slzy. Bylo ji to jedno. Ruku měla položenou na hrudi, jak ji pálila a bolela od Andreiných kopanců. Nechápala, co se stalo? Proč před ní všechno všichni tají? Proč jí tahají do něčeho, čemu nerozumí? Tak moc by chtěla svůj život zpátky.

Nikdy už nechce zažít, tolik strachu jako teď. Už nikdy nechce cítit tolik bolesti jako teď.

,,Kam míříš princezno?" ozval se hlas před ní. Blanka instinktivně zastavila vzhlédla. Červenovlasá dívka se na ni dívala s vražedným úšklebkem. Blanka hrůzou vytřeštila oči a na sucho polkla.

,,Uhni mi z cesty!" vykřikla v zoufalství. Proč ji všichni tak nenávidí? Slzy se ji dál kutáleli po tváři. Báře se jen více prohloubil úsměv na rtech.

,,Jaká odvaha od takové šmudli," odpověděla bez nějakého náznaku jakékoliv emoci. Poté se k ní začala pomalu přibližovat. Blanka strnula na místě. Všechno ji pálilo a bolelo. Věděla, že víc bolesti už nesnese. Bára se zastavila jen pár centimetrů před ní. Blanka vyděšeně vytřeštila oči. Ztěžka dýchala. Všechno se ji zamlžovalo.

,,Opravdu si ji podobná," řekla Bára a vzala pramínek vlasů do své ruky. Blance divoce bilo srdce. Čekala, co přijde po tom.

,,O čem to mluvíš?" pípla Blanka a zaťala zuby od bolesti. A pak uviděla něco, co nečekala. Bára se jen jemně, ale upřímně usmála. Ruka ji sjela k bokům a v jejím výrazu byl dávný smutek.

,,Jestli chceš odpověď, tak jdi za Alešem," odpověděla jen, ale její výraz nezmizel. Blanka začala pomalu couvat.

Stála v dešti. Cítila, jak ji na ramena padají kapky viny. Slyšela ty hlasy. Slyšela, co si povídali, jak ji nenáviděli. A sváděli událost na ni. Začalo pršet, když ji uviděla a pořád nepřestávalo.

Stála v dešti. Všude samá černá barva. Všichni ve smuteční barvě a snaží se předstírat slzy. Věděla to. Nikdy ji neměli moc rádi, jen se přetvařovali. Neměli ji rádi, protože byla s ním. Jeho nenáviděli a teď mu přáli upřímnou soustrast? Jak falešný pohřeb.

Bára popošla blíže k rakvi, aby naposledy vzhlédla na tu bílou sametovou pleť. Na vlasy jako slunce. Na tělo bez života. Po tváři ji stékali hrachy slz, nevšímala si toho. Už dlouho neplakala, tak proč to začalo kvůli smrtelníkovi.

V tu chvíli co nahlédla na mrtvé tělo napadené, všechno se ji vrátilo. Vrátilo se jí, jak ji našla. Bílá kůže byla celá od krve a oči vytřeštěné hrůzou. Z Báry nevyšla ani hláska. Jako by ji děs vzal jazyk. Uslyšela kroky, někdo utíkal z místa činu. Chtěla za ním běžet, ale nohy ji zkameněli. Tak tam jen stála a zírala na zohavené tělo přítelkyně svého bratra.

A teď ji vidí znova. Upravenou, aby nešli vidět obrovské rány po útoku. Vypadala tak klidně a vyrovnaně. Bára se nepatrně usmála. Tam je jí líp, to jí řekl bratr, aby se tím netrápila. Ale jak by mohla zapomenout. Kdyby šla s ní, kdyby ji šla doprovodit, nic by se nestalo. Mohla tomu zabránit, tak proč s ní nešla?

Porozhlédla se kolem. Nikde svého bratra neviděla. Neměl sílu jít na pohřeb. Nezvládl by ji vidět v té rakvi. Ještě nikdy ho takhle neviděla. Oči prázdné a zapadlé a tělo vyhublé. Hrůzný pohled na člověka, který byl před pár dny tak šťastný.

Bára spatřila blonďatého chlapce, Tomáše. Vypadal, že na tom taky není zrovna nejlíp. A vedle něho stál Ondra. Nepatrně se na Báru usmál, aby ji uklidnil. Bára se ale neobtěžovala mu úsměv vrátit. Jako by už zapomněla, že úsměv vůbec existuje.

Někdo chytil Báru kolem ramen. Ta se otočila a spatřila ztrápený obličej Vojtěcha. Nepokoušel se jí uklidnit nebo usmát. Sám věděl, že to má těžké. Ona a její bratr. Všichni sváděli vinu na ně.

,,Pojď, už ses vynadívala dost," řekl něžným hlasem a dovedl ji k lavičkám, kde ji posadil. Bára jen tupě zírala na zem pod sebou a jediný co z nevycházelo, byli vzlyky od pláče. Vojtěch ji nepatrně objal.

Proč si na ten pohřeb teď vzpomněla, Bára nevěděla. Ale připomnělo ji to, proč tak nenávidí Tomáše. A proč musí zabít Ondru.

Andrea cítila studené ruce Vojtova těla. Slzy ji nepřestávali téct po tváři. Bylo po všem, chtěl ji ochránit a teď je pryč. Nemohla tomu uvěřit, svět se s ní točil. Jak mohla ztratit něco tak důležitého? Tiše dýchala a čekala, že Vojtěch zase otevře oči a řekne ji, že se nemusí bát, že je tu pro ni.

Nikdy mu neřekla, že ho miluje. Nikdy mu neřekla, city co k němu cítí. A teď už je pozdě, tak pozdě. Ucítila na svých zádech dotyk ocele. Nevnímala ji. Možná bude lepší umřít, necítit už tu bolest v srdci.

,,Bože, to pro tebe byl tak důležitý," slyšela výsměšný hlas Gábiny, ale ozýval se z velké dálky. Byl pro ni tak důležitý? Nikdy nevěděla, co k němu cítí, ale teď už to chápe. A nikdy neodpustí člověku, který ji tohle udělal. U ž toho nadělal tolik zlého a opovažuje se říkat si anděl? 

Nyappy Brithday Miku-sama!!! 

Vůbec nestárneš XD

Prosím zůstaň takoví, jaký si teď :-)

Navíc bych tuhle kapitolu chtěla věnovat Nanny :-) ...veselé Vánoce Nanny a tady je slíbený dárek   

Vojtěch se náhle probudil. Netušil, co se mu zdálo, ani proč cítí úzkost v srdci. Ale určitě věděl, že to tím snem. Zvráštěl čelo, když se snažil vzpomenout. Po chvíli to ale vzdal. Utřel si rukou zpocené čelo a opustil postel. Tma ho objala svojí děsivou náručí. Vojtěch se snažil pohledem zahlédnout aspoň vypínač. Ale nekonečná tma ho ukryla. A tak se rozhodl jít do kuchyně po hmatu a paměti. Po pár zraněních a zakopnutí o židli do kuchyně dorazil. Tam si nalil sklenici studené vody. Cítil jak má v puse sucho. Pořád myslel na sen. Vybavili se mu však jen útržky, které vůbec nedávaly smysl. S plna hrdla se napil vody. Poté prázdnou sklenici položil do dřezu. Cítil, jak ho voda osvěžila a jak se jeho mysl díky tomu vyjasňuje. I když sen zůstával stále tajemstvím. Zhluboka se nadechl. Snažil se uklidnit, že se nic neděje. Ale i přesto nemohl vyhnat ze sebe ten divný pocit, že se něco stalo. Byl snad prozrazen? Nemožné, přestože šlo pomalu do tuhého. Jednou jim dojde, že jsem jenom podvrh a budu za to bolestně pikat. Avšak tuto oběť byl Vojtěch připraven dát, a to jen kvůli jediné osobě, Andrey.

Ona mu změnila život k nepoznání. Dobře si pamatoval, že byl ztracený v tom krutém světě. Od andělů byl odloučen, kvůli svým proměnlivým křídlům. Nikdo se nepachtil s andělem, který měl křídla černý a bílí. A on cítil tu ukrutnou nenávist ke světu a všemu životu na něm. Nenáviděl sebe samého, za to co je. Za to co udělala jeho rodina. Ale pak přišla ona. Věděl, že není dobré se stýkat s někým tak nevypočitatelným. Ale tomu připomínalo i jeho prokletí. Ona mu rozuměla. Rozuměla jeho samotě, jeho odlišnosti. Věděli, že přežijí, jen když budou stát při sobě. A pak se Vojtěch seznámil s Alešem. Aleš byl pro něj něco jako vzor, protože on byl odlišný a přesto si vydobyl svoje místo na slunci. Vojtěch ho obdivoval, ale zároveň se ho bál. Alešova duše byla zkažená do morku kostí. Byl krutý a nemilosrdný. Jeho jediná touha byla zabít Tomáše a zbavil se každého, kdo mu stál v cestě. Dokonce i svoji sestru tyranizoval za to, že měla něco společného s Ondrou. Přinutil ji, aby se obrátila svojí lásce zády. A to ho děsilo nejvíc. Kam až dokáže Aleš zajít? Andrea jeho chování tolerovala a Vojtěch se tomu radši přizpůsobil, než aby se stal obětí Alešova teroru.

Avšak Andrea neměla ani tušení, co Vojtěch skrývá ve svém nejtemnějším nitru. Tajemství, které se nikdo nesmí dozvědět. Až se to jednou Aleš dozví, zabije ho. Věděl to. A přesto zůstával v jeho blízkosti. Chtěl vidět Alešovo vítězství nad Tomášem, který netušil, že Vojtěch ho z minulosti zná. A hodně špatného mu dluží.

Znenadání se ozvalo klepání na kuchyňské okno. Vojtěch polekaně nadskočil. Když však za sklem uviděl Ondrův vyplašený obličej, trochu ho to uklidnilo. Popošel k oknu a ztěžka ho otevřel, aby Ondra mohl vklouznout dovnitř. Ondra se otvorem hbitě protáhl.

,,Promiň, že tak pozdě otravuji, ale mám naléhavé zprávy," řekl Ondra a v jeho hlase šlo slyšet, že je silně rozrušený. Vojtěch mezitím zavřel okno.

,,Tak se posaď do jídelny. Dáš si pivo?" Vojtěch aniž by čekal na odpověď, otevíral ledničku, kde si chladil piva. Nikdy takhle Ondru neviděl. Vždy byl klidný a rozumný, ale dnes byl pravý opak. Muselo se stát něco strašného.

,,No, co se stalo?" zeptal se snažil se vyznít klidně Vojtěch, ale Ondra ho znervózňoval čím dál tím víc. Ondra se zhluboka nadechl, jakoby chtěl svoji novinku přefiltrovat a ujistit se, že je to skutečně pravda.

,,Tomáš dneska večer zabil Terezu," odpověděl klidně. Vojtěch na chvilku zatajil dech. Nikdy by nečekal, že by se Tomáš ujal iniciativy a ještě k tomu nečekaně. Navíc zaútočil na někoho, kdo byl slabí a psychicky na dně. To na něj prostě nesedělo.

,,A víš, proč to udělal?" zeptal se Vojtěch a snažil se pochopit Tomášův zvrat.

,,Řekl mi jen, že ji zlikvidoval, protože toho věděla moc. Nic víc mi nepověděl. Dost mě to překvapilo, že by Tomáš něco takového proved. Bez porady by neudělal a krok. Navíc se měl šetřit na Aleše," přemýšlel nahlas Ondra a usrkl si piva z plechovky.

,,Určitě to bude nějaký pořádný důvod," zamyslel se Vojtěch a snažil zvážit možnosti.

,,Možná kvůli tomu, jak jsem na něj řval. Víš, před tím než to udělal, jsem u něj byl. Ohlásil jsem mu smrt Sandry a řval na něj, že díky té děvce Blance vůbec nevnímá svět. Možná ho to rozzuřilo, a aby šlo vidět, že se zapojuje, tak zabil Terezu. Ale nejde mi to do hlavy. Mě by to oznámil předem," začal vysvětlovat Ondra svoji Teorii. Vojta spíš přemýšlel nad tím, co by mohla Tereza vědět, že ji Tomáš zlikvidoval sám. Něco mu tají, Tomáš i Ondra.

,,Měli bychom udělat schůzi a všechno porovnat," odpověděl Vojtěch a pevně svíral plechovku piva. Ondra jen nepatrně přikývl.
  

Tomáš si myl své zakrvácené ruce v umyvadle a snažil se vyhnout pohledu v zrcadle. Nechtěl znovu vidět ten pohled. Pohled plný vášně zabíjet. Pohled, který dokazoval, že se od černých andělů tolik neliší a to ho děsilo nejvíc. Vše by dal za to, aby už nemusel znovu zabíjet, ale věděl, že tohle pro něj nevyhnutelné. Střed s Alešem už se pomalu blížil a Tomáš cítil, jak mu vře krev v žilách. Nejradši by viděl Aleše pod sebou a mrtvého a Blanku by držel ve svém náručí. Krev se zatím vlévala dál do odpadního kanálu a zmizela, jako zmizeli Tomášovi krvelačné myšlenky. Pomalu se nadechl a stejně pomalu vydechl, to ho uklidnilo. Potřeboval se soustředit, jaké budou jejich další kroky. To že zabil Terezu, bylo nečekané a neplánované. Měl v plánu zabít nejdříve Alešovu sestru, aby se jeho hlavní nepřítel uchýlil k pomstě a určitě udělal nějakou taktickou chybu. Teď se ale budou mít na pozoru, až zjistí, že se do sporu zapojil samotný vůdce. Muselo se, ale rázně zakročit, jinak by jeho plány shořely jako papír. Teď musí jen hořce čekat, jak to vezmou černí andělé.

Zvuk mobilního vyzvánění vrátil Tomáše zpátky do reality. Utřel si ruce a zmateně se podíval na displej.

Blanka.

Rychle vzal mobil do ruky a zmáčkl tlačítko pro přijetí hovoru. Chvilku bylo ticho. Tomáš znejistěl.

,,Tomáši? Jsi to ty?" ozvalo se pípnutí podobající se Blančinýmu hlasu a pak už se jen ozývaly přerušované vzlyky.

,,Blanko, jsi to ty? Co se stalo?" zeptal se Tomáš plný strachu v hlase.

,,Ano, je tady," v telefonu se ozval další ženský hlas- Andrea.

,,Ty? Co jsi s Blankou udělala?" zařval Tomáš do telefonu a mířil už k východu.

,,Nic, ale mohlo by se ji něco stát. Jsme teď v Terezině bytě. Dojdi i s tajemnou osobou a nikomu jinému o tom neříkej, jinak se Blanička nedožije zítřka." Poté se v telefonu ozvalo jen pípání. Andrea zavěsila.

Vojtěch seděl pořád v jídelně a posledním douškem dopil pivo. Ondra už odešel a jeho nechal samotného se svými myšlenkami a v temné místnosti.

Ještě není konec boje? Ještě není závěrečná bitva? Tyhle otázky mu běžely hlavou. Nemohl uvěřit, že tolik andělů padlo, jen za jedinou šarvátku mezi starci. Věděl určitě, že v tom je něco víc, ale nikdy tohle tajemství nezjistil.

Nechtěl myslet už na chmurné myšlenky, ale oni se vtírali jak šváby do starého domu. Chtěl na všechno zapomenout, žít normální život jak ostatní lidé. Chtěl obyčejný vztah s Andreou. Bylo těžké žít jako anděl. A navíc anděl v šarvátce. Nikdy se neměl přidat k Alešovi, ale Andrea ho přemluvila. Ale věděl, že pro Andreu udělá cokoliv. Byl dokonce připravený za ni položit život. Tak moc ji miloval.

Nemohl však zapomenout na její poslední pohled, který na něj upřela. Tak neznámí, tak tajemný. Vše nasvědčovalo tomu, že Andrea má před ním tajemství a něco plánuje. Ranilo ho, že se mu nesvěřila. Mohl jí pomoct.

Vojtěch prudce vstal ze židle. Musí zjistit, proč se Tomáš zapojil do boje tak brzo. Rozhodl se zajít do Tereziného domu.

Ondra se zastavil uprostřed své cesty domů. Noc byla teplá a občas zavál i osvěžující vítr. Ondra si toho však těžko mohl všimnout. Jeho pohled se upíral do prázdna a jeho mysl se pořád vracela k jediné vzpomínce. Jak se pomalu blížil závěrečný boj, tak se blížila jeho chvíle. A toho se právě obával. Nic jiného by si nepřál, jen aby se mohl vyhnout boji s Bárou. Věděl, že když ji znovu pohlédne do očí, nalezne v nich jen nenávist. Chtěl by v nich vidět, to co viděl tehdy. Chtěl by v nich vidět pocity z minulosti. Vše co si přál, bylo, aby ji znovu mohl vidět a říct, že v jeho citech se nic nezměnilo. Ale zároveň si byl jistý, že to tak nikdy nebude. Byli si tak vzdálení, jako dva cizinci z jiné země.

Ještě teď cítil její dotek na svém těle, když ho objímala. Ještě teď cítil její vlhké rty, když ho líbala. Nic už nevrátí ty chvíle, nikdo nevrátí ty pocity. Tak moc se ji snažil nenávidět. Zavrhnout ji, jako něco na čem mu nikdy vážně nezáleželo. Ale vždy když ji uviděl, vždy když uviděl její nenávistný pohled, zabolelo to. Ona ho zavrhnout zvládla. Znamenalo to, že ho nemilovala. Možná si všechno jen namlouval, její lásku.

A celou tu dobu myslel jen na to, jestli zvládne zabít osobu, kterou tak hořce miloval. Každý den si pokoušel představit, jak ji bodá nůž do břicha. Přesto však si byl jistý, že by to v životě nedokázal.

Chtěl jen jedno. Spatři její tvář jako tenkrát.

Blanka ležela na zemi a cítila, jak ji bolí celé tělo. Nad ní stála Andrea a v ruce svírala katanu. Blanka se bále jen o píď pohnout, aby neschytala další kopanec do zad. Příchod Andrei ji natolik překvapil, že nestačila skoro ani zareagovat. Jedné co z ní vyšlo, byl pouhý výkřik, než ji Andrea vrazila ránu do obličeje. Blance se v ten moment zatmělo před očima a cítila, jak se jí nohy podlamují. Už se připravovala na bolestnou ránu, jak dopadne na zem. Ale Andrea ji vzala za límec trička a velkou silou s ní mrštila proti zdi. Po nárazu Blanka cítila pocit, jako by se ji celé tělo mělo rozpadnout na malé kousky. Poté ucítila, jak ji na temeni hlavy stéká pramínek krve. Uslyšela blížící se kroky. Zděsila se, když zjistila, že telefonuje s Tomášem.

Byla hloupá. Nevěděla proč ji o smrti Terezi řekl Ondra, asi protože chtěl poukázat na Tomášovi krvavé stránky. Proto se Blanka rozhodla zajít na místo činu. Ale nebyla jediná, kdo se sem rozhodl jít.

,,Jen zůstaň na místě malá. Za chvilku si pro tebe tvůj milenec dojde," její hlas byl plný opovržení.

,,Co chceš dělat?" pípla Blanka, ale neopovážila se ani pohnout. Snažila se uklidnit svůj dech, i když při každém nádechu ji zabolelo na hrudi.

,,Chci se s někým setkat. A využít Tomášovi slabiny byla jediná možnost," řekla v klidu Andrea a hrála si s katanou v ruce.

,,Slabinu?" Blanka nechápala, co s tím vším má společného. Andrea si klekla vedle ní a hrubě ji vzala za vlasy, aby se ji mohla podívat do ustrašených očí.

,,Nedělej, že nevíš zlato. Ty jsi jeho slabina. Je do tebe zabouchnutý a já se toho rozhodla využít. Ale nejsem asi jediná. Aleš to také plánoval," odpověděla Andrea. Poté pustila Blančiny vlasy a dál si hrála se svojí katanou. Blanka vytřeštila nechápavě oči. Nemohla pochopit, jak to že byla tak hloupá. Po slovech Andrei ji zabolelo u srdce ještě víc, než kdyby ji tam někdo vrazil nůž. Myslela si, že po ní Aleš touží, že touží po její přítomnosti. Vše tomu nasvědčovalo. Aleš na ni pořád koukal. Říkal, jak na ni myslí a jak by byl rád s ní. Tehdy na střeše si byla jistá, že k ní něco cítí, tak proč by ji jen využil. Proč by to dělal?

,,Vstaň!" přikázala ji Andrea náhle a kopla ji zprudka do břicha. Blanka napjala všechny svoje svaly, aby si dokázala aspoň sednou. Celé tělo ji bolelo a krvácení na hlavě stále nepřestávalo. Andrea se ji rozhodla pomoci na nohy a tak ji krutka vzala za rameno, až Blance tělem projela nepříjemná bolest, poté následovalo křupnutí. Blanka vyjekla a zaťala pěsti.

,,Bože, přestaň kňourat a už se zatraceně postav." Odpověděla Andrea, která se snažila uklidnit nervy. Konečně se s ní setká tváří v tvář. Už tak dlouho ji neviděla a poslední na co si vzpomínala, byla jen nepříjemný zážitek. Ale tentokrát ji ukáže, že to co tehdy tvrdila, byla pravda.

Najednou se ozval hluk z chodby. Andrea napjala všechny svaly. Okamžik pravdy nastal.

,,Blanko? Blanko?" ozval se Tomášův hlas z chodby. Blanka jenom tiše zavzlykala. Jediná myšlenka, na kterou mohla Blanka myslet byla, že on riskuje život, jen aby ji ochránil.

Do místnosti vstoupil Tomáš. Byl udýchaný a šlo na něm vidět vyčerpání. Ale i tak jeho oči pláli odhodláním, zachránit osobu, kterou miluje. Udělal jeden krok dopředu. Andrea však posunula ostří katany na Blančin krk a tím naznačila, že kdyby udělal další, jeho milovaná by se další minuty nedožila.

,,Kde je?" zeptala se Andrea a upírala na Tomáše zhnusený pohled. Blanka pomyslela, že by mohla utéct, ale nechtěla riskovat.

,,Hned tady bude. Andreo, prosím buď rozumná. Nechceš do toho snad tahat lidi. Není to její boj, ale náš," snažil se Andreu odlehčit a přitom získat nějaký čas navíc.

,,Náš boj? To říká ten pravý co? Ona do toho boje tehdy taky nepatřila, a jak to s ní dopadlo co?" odpověděla Andrea a opovrženě se na Tomáše ušklíbla.

,,Chceš sem plést ji? Už je to dávno," odpověděl Tomáš, jelikož nenašel jiný argument. Tak moc se snažil zapomenout na minulost.

,,Kdo je ona?" ozvala se najednou Blanka a nechápavě civěla na Tomáše. Ten se jejímu pohlade snažil vyhnout.

,,Ona byla Tomášova chyba. Důkaz, že je krvelačný a závistivý parchant. To kvůli jedné dívce začal tenhle boj. A ta šarvátka mezi jejich rody ho jen podnítila," Andrea věděla, že by ji Tomáš nikdy na to neodpověděl.

,,Sklapni! Nic o tom nevíš!" rozkřikl se Tomáš, až Blance přejela po těle husí kůže. Andrea si jen odfrkla. Blanka přestávala chápat konverzaci kolem ní. Co se to děje? Kdo je ona? Co se stalo v minulosti tak hrozného, co by mohlo začít celý ten jejich boj? Blance se z těch otázek motala hlava. Chtěla vědět všechno, ale tušila, že Tomáš ji neřekne nic.

,,Řekla bych, že Andrea o tom ví víc než dost," ozval se ženský hlas z chodby. Hlas tak ledový a prázdný, že i Andrea zatajila dech. Je tady, osoba, na kterou tak dlouho čekala. Osoba se kterou Andrea strávila několik let ve spolupráci. Osoba nazývaná u ostatních jako tajemná tvář. Ozvali se kroky. Vzduch náhle zhoustl neskrývanou nervozitou. A pak vyšla ze stínu.

,,Ty?!" vyjekla Blanka překvapeně.

Bára seděla na židli a snažila se ujasnit si situaci. Chtěla zabít Ondru, aby se zbavila svých citů k němu. I Aleš to do jistého času chtěl taky. Ale poslední dobou se choval divně. Jako by se mu vrátili staré vzpomínky. I ona si vůbec nevzpomněla na incident z minulosti. Ale i tak se na něj zapomenout nedá. Když si to však všechno ujasnila, tak věděla, proč se Aleš chová tak divně. Je to kvůli Blance. To ona vyvolala v Alešovi tu nostalgii. Proto začali být všichni tak agresivní, aniž by si uvědomili proč.

Kvůli Tomášovi byla nucena Ondru opustit. Ne kvůli rase, ale němu. Aleš by asi nesnesl mít někoho Tomášovi podobnému. Ondra ale netušil pravý důvod jejího odchodu a ani spousta dalších.

Jedině kvůli tomu se bránila myšlence zabít Ondru. On za nic nemohl. Ale teď byla pevně rozhodnutá. Zabije ho, zbaví se provždy svojin citů a pomůže Alešovi se pomstít.

,,Jak dlouho jsi věděla, že jsem to já?" zeptala se tajemná osoba Andrei. Všichni se nepohnuli ani o krok.

,,Došlo mi to až nedávno. Změnila jsi se dost od doby, kdy jsem tě naposledy viděla. Ale jediné co jsi nezměnila, je tvoje jméno, Gábi," řekla s úsměvem Andrea, ale její oči pozorovali každý Gábinin pohyb.

,,Je pravda, že tě povolali tento boj ukončit?" zeptala se Andrea a pozorovala Tomáše, jak se snaží nenápadně obejít místnost.

,,Ano je to pravda. Rada se snaží z toho vašeho boje vytřískat to nejlepší. Ale oni neví tu skutečnou pravdu," odpověděla Gábi chladně a otočila se na Tomáše.

,,Ani ty tady nejsi kvůli boji, viď Andreo? Vím proč si jsem znovu přišla. Tehdy jsi to nemohla spolknout viď? A to jen kvůli Báře. Jak silné je vaše přátelství. Nikdy bych nevěřila, že zrovna ty bys dělala něco pro druhého," Gábi se tiše zasmála.

,,To ty by jsi nikdy nedokázala. Dokonce i teď se radši podrobuješ radě andělů, než abys pozdravila svoji starou známou," odpověděla ji v klidu Andrea a švihla pohled po Tomášovi. Ten strnul ve svém dalším kroku. Andrea více zatlačila katanu na Blančin krk.

,,Dobře, přivedl jsem ti ji. Teď ty propust Blanku," řekl Tomáš výhružně.

,,Propustila bych ji, jenom že nemám jistotu, že se odtud dostanu živá," Andrea ještě víc sevřela rukojeť katany. Teď přichází ta nejtěžší chvíle. Tomáš zaťal zuby, jeho zuřivost se stupňovala.

,,Proč si mě chtěla vidět?" zeptala se Gábi z nenadání.

,,Abych měla jistotu proti komu vlastně bojuji," odpověděla Andrea a nepatrně se usmála.

V té chvíli se Tomáš rozhodl zasáhnout. Lvím skokem skočil po Andrei. Ta instinktivně uhnula a vzala sebou i Blanku, kterou povrchově škrábla katanou. Tomáš vytasil svůj meč. Věděl, že bude těžké zabít Andreu a přitom nezranit Blanku. Ale musel to risknout. Gábina v té době už nebyla v domě.

Tomáš se rozmáchl rukou a chystal zasáhnout ruku, jež svírá katanu. Ale něco mu zabránilo v útoku. Když se vzpamatoval, spatřil Vojtěcha, jak se jeho meč střetl s tím jeho. Vytřeštil oči a nechápavě udělal dva kroky zpět.

,,Co to děláš Vojtěchu?" zeptal se zmateně Tomáš.

,,Andreo, běž pryč, já to tady viřídím," řekl jen Vojtěch a už se připravoval na výpad. Andrea jen tupě zírala na muže, který se rozhodl kvůli ní riskovat život.

,,Proč Vojtěchu?" pípla jen Andrea.

,,Protože tě miluji," odpověděl s takovou sebejistotou, že Andrea na sekundu věřila, že ten boj může vyhrát. Ale poté se znovu vrátila do reality. Tomášovi rysy najednou nabrali na zuřivosti.

,,Jak si to mohl udělat? Takhle nás zradit?" rozkřikl se. Už ani nemyslel na Blančinu záchranu, ale na pomstu. Na krveprolití.

,,Už od začátku jsem patřil k černým andělům. Byla jsem u vás jako špeh, jelikož moje křídla se umí zbarvit na bílo i na černo. Andreo už jdi,"

,,Ale já…víš, že nemáš šanci," zakoktala Andrea a pustila Blančino sevření. Blanka jen odcupitala pryč z domu. Už nechtěla mít s tímhle vším nic společného.

,,Ano, já vím, ale pro tebe rád svůj život položím. A teď jdi," řekl prostě Vojtěch, aniž by se v jeho hlase objevil nějaký strach. Andrea jen němě stála na místě. A dívala se, jak člověk, který ji miloval a ona možná milovala jeho, jde do předem prohrané bitvy.  

Naděje umírá poslední

Aleš seděl už pár hodin u okna a sledoval, jak se déšť za noc zklidňuje. Bouřkové mraky se rozhodli táhnout dál k severu a odnést sebou i hrůzu noci, která postihla nic netušící vesnici. Jeho ale trápilo víc slova jeho sestry, než vražda jeho dobrého posluhovače Crafta. Zraňovalo ho a mátlo ho, že se Bára dokázala se svou nevyplněnou láskou srovnat líp, než on sám. Vše co cítil k Blance, naprosto chápal a to mu dělalo větší starosti, které si nechtěl připustit. Neměl si ji vůbec pustit k tělu a litoval každé chvíle, kdy na ni pomyslel. Měl ji už dávno zlikvidovat a teď se kvůli tomu souží.

Lehké zaklepání na dveře ho vyrušilo z jeho myšlenek a vrátilo ho zpět do reality. Zamračeně se podíval ke dveřím a nechal zaklepání doznít.

,,Dále," zavrčel po chvíli a znovu otočil svůj pohled k oknu. Uslyšel, jak někdo vstupuje do pokoje a zavírá za sebou.

,,Mohu s tebou mluvit," ten hlas poznal okamžitě, ale bylo v něm i něco, co ho hned znepokojilo a přinutilo ho, aby se podíval znovu ke dveřím. Tereza stála zpříma a upírala na Aleše své smutné oči. Svět se ji zhroutil, po úmrtí člověka, kterému z celého srdce věřila. Ale i přesto si chtěla udržet poslední zbytky sil, aby se z toho psychicky nezhroutila.

,,Posaď se," nabídl Aleš židli, nacházející se nejblíže oknu a gestem ruky na ni ukázal. Snažil se, aby to neznělo podrážděně.

,,Už víš, co se stalo že?" zeptala se Tereza, i když znala dávno odpověď.

,,Ano, o Craftovi a o tvém boji mezi Sandrou už mě stačil Vojtěch informovat. Byla klika, že šel kolem a odtáhl tě pryč, dřív než tam dojela policie nebo hůř andělé," řekl Aleš a zcela bez výrazu se podíval na Terezu, která při vzpomínce na včerejší událost celá zbledla.

,,Ano to ano. Ale měl bys vědět ještě něco. Víš, Craft mi něco řekl, než umřel. Něco, z čeho se mi zcela zatočila hlava. Říkal, že …" poslední Terezina slova přerušilo druhé, ale naléhavé klepání na dveře. Aleš se zprudka otočil, až Tereza poskočila na židli.

,,Omlouvám se, že vás ruším," vtrhla do pokoje Andrea, aniž by čekala na Alešovo povolení.,,Ale Bára vzkazuje Terezy, aby za ní skočila do obýváku. Navíc už došel i Vojtěch, takže porada může začít," na Andreiných ústech se objevil odlehčující úsměv, který Aleše zmátl.

,,Jistě, už jdu," ozvala se tiše Tereza a vstala ze židle. Andrea ji přátelsky vzala kolem ramen a šla s ní na chodbu. Poté co vyšli z Alešova pokoje, rychle zavřela dveře a otočila si Terezu proti sobě. Ta na ni jen nechápavě zírala.

,,Teď mě dobře poslouchej Teri, to co jsem ti vykládala o Craftovi, se nikdo nesmí dozvědět. Je to moc velký risk a navíc je lepší když si to nejdříve všechno ujistíme. Třeba se mě snažil jenom zmást a obalamutit," začala vysvětlovat Andrea.

,,To by Craft nikdy neudělal," řekla obranářsky Tereza a nepatrně se zamračila.

,,Taky by sis myslela, že by se nikdy nespřáhl s anděly, ale udělal to. Proto bude lepší, když to budeme zatím vědět jen my dvě. Mezitím zjistím co je a co není pravda."

,,A opravdu je to správný? Craft před námi něco tajil a podívej, jak to s ním dopadlo," Tereza se nepatrně zajíkla při posledních slovech. Craftova smrt ji zasáhla víc než by Andrea čekala.

,,Slibuji, že jim to řekneme, jen mi dej trochu času na rozmyšlenou," ukončila debatu Andrea a zpříma se rázně podívala na Terezu. Ta nepatrně přikývla na souhlas a odešla za Bárou do obýváku. A i když si to nechtěla přiznat, měla z Andreji divný pocit v žaludku.

Andrea se mezitím vrátila znovu do Alešova pokoje a zavřela za sebou. Její výraz naznačoval uspokojení z rozhovoru.

,,Neboj na tu poradu za chvilku dojdu," řekl Aleš a otočil s ke kudrnaté dívce zády.

,,Proto tu nejsem," odpověděla Andrea rychle a tajemně se na Aleše usmála.

,,A proč si jsem přišla a vyrušila můj rozhovor s Terezou? Víš, tuším, že to načasování nebylo náhodný," řekl Aleš a úsměv ji oplatil.

,,Tobě nic neunikne. Ale abys věděl mě taky ne," řekla rázně Andrea a její úsměv se rázem změnil na led. Aleše to překvapilo, ale nenechal se na dlouho vyvést z míry.

,,Co tím naznačuješ?" optal se a sedl si opatrně do křesla kousek od něj.

,,Ale prosím tě, nedělej neviňátko. Moc dobře víš, o koho jde, o Blanku," odpověděla pomalu, ale sebejistě Andrea. Aleš při zmínce o Blance, trochu znervózněl. Nikdy by nečekal, že se někdo o ní zmíní přímo jemu.

,,To není tvůj problém!" okřikl ji Aleš a snažil se ji tím umlčet.

,,Do teď to nebyla moje věc, ale od té doby, co se začal po ní koukat i Tomáš, tak v tom vidím i můj problém! Co pak nevidíš, jak si s tebou tak holka hraje. Je to mizerná děvka, která nás přivede do maléru!" Než se Andrea stačila nadechnout k další větě, vystřelil Aleš z křesla a chytl ji silně za krk. Andrea se zajíkla a snažila se nabrat dech, ale její chladný pohled zůstával. Aleš si pohledu však nevšímal, jelikož byl zaslepen Andreinými slovy. Nikdy nečekal, že mu pravdu řekne někdo tak zprudka do očí. Nesnášel, když ho někdo okřikl. On byl vůdce a on o všem rozhodoval. Navíc urážka, kterou Andrea vypustila z úst, ho zasáhla do srdce víc než by sám čekal.

,,Takhle o ní už nikdy nemluv!" jeho hlas se podobal břitvě a sevření se ještě víc stáhlo kolem Andreina krku.

,,Vidíš, teď by jsi si měl uvědomit, co to z tebou dělá. Kvůli urážce té dívky si schopný uškrtit i svoji spolubojovnici," Andrein výraz se podobal čirému pobavení. I když cítila, že ji ubývá vzduchu, přesto se jí scéna zdála zábavná. Aleš věděl dobře, co ona je za krvelačné stvoření, a jak rychle je schopna zabít bez mrknutí oka. Avšak její výraz ho natolik ohromil, že si ještě pár sekund neuvědomoval, že ji škrtí. Poté co ale z toho opojení procitl, ji opatrně pustil a tvrdě dopadl do křesla. Těžce zavřel víčka a snažil si urovnat myšlenky. Mezitím se Andrea snažila ukořistit pro sebe nějaký vzduch. Poté si klekla na kolena a zhluboka se mu podívala do očí.

,,Ukonči to trápení nebo tě to za chvilku zničí," s těmi to slovy vstala a šourala se pryč z pokoje.

Tomáš seděl nad psacím stolem a něco pořád črtal do svého zápisníku. I když se snažil udělat domácí úkol, tak jeho myšlenky pořád mířili jen k jedné osobě, k Blance. Nemohl na ni přestat myslet. A když pomyslel na vášnivou noc, hned se mu zprudka rozbušilo srdce, jako by měl dostat srdečný infarkt. Ale přesto si uvědomoval závažnost celé situace. To že je Blanka s ním, znamená, že je v neustálém ohrožení ze strany černých andělů. Navíc nevěděl, co je Blanka vůbec zač a jak by mohla jeho zájmům uškodit, či naopak jim prospět.

Měl jasné rozkazy od neznámé osoby a to takové, že si má udržet Blanku na svojí straně. Nejdřív si myslel, že její věčné pokukování po Alešovi mu jeho úkol ztíží, ale potom co se stalo v noci, ho ujistilo, že je jeho. A kdyby se z toho chtěla nějak vykroutit, bude muset použít vše co má, aby na jeho straně zůstala.

,,Netrávíš nad tím úkolem až moc času," Ondrův hlas se zničehonic ozval za jeho zády, až mu vypadla propiska z ruky.

,,Ty jsi ale hovado. Mohl jsi mi přivodit infarkt," rozkřikl se Tomáš a sám v duchu proklínal svoji nepozornost.

,,Jasně, jako by jsi už nebyl mrtví," řekl posměšně Ondra a švihl sebou na Tomášovu postel. Tomáš zavřel rázně sešit a s povzdechem se podíval na svého přítele.

,,Už jsi to slyšel?" zeptal se ho Ondra opatrně a očekával, že tak vážné situaci je už obeznámen.

,,A co jako?" zeptal se zmateně Tomáš, kterého spíš poslední dobou zajímali Blančiny oči, než boj mezi anděly.

,,Sandra je mrtvá a Crafta vzala sebou do hrobu," odpověděl Ondra zastřeným hlasem a očima mířil k zemi.

,,Cože?! Jak se to stalo? Vždyť jsem ji nedal rozkaz!" Tomáš vylítl ze židle a zuřivě pobíhal po pokoji jako tygr v kleci.

,,Vlastně je to moje vina. Řekl jsem ji, že jsi ji to přikázal a poslal ji, aby se postarala o Crafta," vinu, kterou Ondra cítil, byla velká jako propast. Věděl, že ji poslal na smrt a není sekundy, kdy si to nevyčítal.

,,Jak si jen mohl?!" vyštěkl na něj Tomáš a chytl Ondru za límec, až ho vyzvedl pár centimetrů nad postel.

,,Nemohl jsem jinak! Sandra se spolčila s Craftem a sami pak kuli pikle proti veliteli. Navíc věděli vše o vraždě Anniny sestry. Bylo jasný co dělat a velitel to v klidu schválil. Kdybys byl praví vůdce, tak by jsi to všechno věděl a nepachtil se s nějakou blonďatou nánou," Ondrova odpověď byla tak lhostejná a pádná, že to Tomáše uzemnilo. Pustil Ondru a s obdivem na něj hleděl. Vždy byl o všem informovaný a měl přehled o boji, a teď se takové věci musí dovídat zrovna od Ondry.

,,Promiň…já…jsem poslední dobou trochu mimo," zakoktal něco v odpovědi Tomáš a celý zmatený se posadil zpátky na židli.
  

,,Trochu? Uvědomuješ si, že nás už jsou jenom tři? Měli jsme přesilu a teď máme jen kuloví. Myslíš si, že je to jen pro tebe složitý. Uvědom si aspoň jednou, co každý obětoval jen proto, aby ti stál po boku," Ondra po těch slovech došel k oknu, kde se naposledy podíval na Tomáše a pak odletěl pryč.

Tomáš je zmateně hleděl na zem a nechal do sebe vstřebávat Ondrova slova. Věděl, že má pravdu. Ondra kvůli němu obětoval svoji lásku, ale do téhle chvíle nedal najevo jakékoliv lítosti. Dusil to až do té doby, kdy tušil, že všechno se obrací proti nim. Tichým povzdechem se rozhodl, kam se půjde uklidnit. Ke své nově nabité lásce.

Tereza opatrně vešla do obývacího pokoje a snažila se očima vypátrat Bářinu přítomnost. Ta seděla tiše na gauči a dívala se někam zamyšleně do dálky.

,,Posaď se vedle mě," řekla tiše Bára. Tereza se pomalu došourala ke gauči, na který si pak následně sedla. Tereza obdivovala Báru pro její sílu a ještě lepší obezřetnost. Dokázala si všimnout něčí přítomnosti, aniž by se ohlédla nebo něco zaslechla. Tereza se domnívala, že to bude souviset s tím, že žila po celou dobu s Alešem v jednom domě. Jeden špatný krok a výprask došel tak nečekaně až to každého zaskočilo. Bára si musela hodně přizpůsobovat Alešovým podmínkám a jeho stálím výbuchům vzteku. Ale to jí přivedlo na cestu dokonale cvičeného zabijáka. Někdy Tereza pomyslela na to, že tu všechnu krutost Aleš plánoval k tomuto cíli.

,,Andrea říkala, že si mě volala," pípla Tereza stále otřesena posledními událostmi.

,,Ano volala. Vím, čím jsi teď poslední dobou prošla nebo mám o tom aspoň valnou představu. A sama vidím, jak těžce to snášíš. Craft byl důležitý člen naší party a každý ho bude postrádat. Je mi líto, co se stalo," řekla upřímně Bára a povzbudivě se na Terezu podívala.

,,Děkuji,"

,,Ale měla by sis uvědomit, že to pro tebe teď nebude bezpečné. Měla by jsi se držet stranou," Bára v té chvíli vypadala spíš jako starostlivá sestra než nějaký zabijácký černý anděl.

,,Bára má pravdu. Nejlépe kdyby s tebou pořád někdo byl," Andreina slova se zvesela vypustila z úst. Za Andreou v těsném závěsu šel Vojtěch, jenž nebyl zřejmě ve své kůži. Jeho výraz v obličeji nebyl obvyklí. Tereza po nich jen letmo přeletěla pohledem a pak se zase schoulila do sebe.

,,Kde je brácha?" zeptala se Bára a vstala z gauče.

,,Nahoře, za chvilku přijde. Zatím máme na něj počkat," odpověděla Andrea stále veselím tónem a sedla si do křesla. Pak gestem ruky naznačila Vojtěchovy ať si sedne vedle ní. Ten bez námitek poslechl.

,,Kdo si dá něco k pití?" Bářin hlas se ozval z kuchyně.

Blanka uslyšela domovní zvonek, až když se ozval po páté. Rychle seběhla schody a v mysli si představovala, že za dveřmi čeká Tomáš s kyticí růží. Ale bohužel pro ni se její krásná představa nevyplnila.

,,Gábi?" řekla jen Blanka a zklamaně se dívala na svoji kamarádku, jež stála za prahem jejího domu.

,,Jo, přišla jsem na pokec," odpověděla Gábi a bez toho, aby ji Blanka pozvala, vstoupila do domu. Blanka jen za ní zavřela dveře a zkoušela se srovnat s realitou. Poté se obě odebrali do Blančina pokoje.

,,Tak zaprvé: slyšela jsem drb, že máš něco s Tomášem. Je to pravda?" vystřelila na Blanku Gábi hned u vchodu a oči se jí rozzářili nadšením. Blanka se potutelně začala usmívat.

,,Včera jsem byla u něho celou noc," řekla Blanka a na obličeji se ji objevil kompletní úsměv a trochu ji zrůžověli líce.

,,Ty jo, tak to nechci být u toho, až tě každá holka na škole bude nenávidět," řekla Gábi a šťouchla Blanku do ramena. Blance hned po jejich slovech zmizel ze rtů její vítězný úsměv.

,,Cože?" řekla a trochy přeskočil hlas v hrdle.

,,Neříkej, že jsi s tím nepočítala? Každá holka touží po hezounovi Tomášovi a asi to moc dobře nebudou trávit, když se dozví, že nová holka ho klofla," povídala dál Gábina, aniž na sobě nechala znát jakýkoliv neklid.

,,Bezva, stačí že mě nenávidí ty tři holky z naší třídy. Teď ještě tohle. Myslím, že bych si měla promluvit s Tomášem a nějak se z toho vztahu vyvlíknout," Blanka svěsila zklamaně ramena a nevšimla si, jak se Gábi zabliklo v očích.

,,Ne! To nemůžeš! Tomáš tě nenechá, aby ti někdo ublížil," vyhrkla najednou Gábi a chytla Blanku za ramena. Ta jen na ni udiveně zírala.

,,Teda chci říct, že v tom vztahu jste dva a ne jenom jeden," uklidnila se po chvíli Gábina.

,,Máš pravdu. Budu si s ním muset o tom promluvit a ještě o jiných věcech,"

Když Aleš konečně dorazil do obývacího pokoje, mohla porada začít.

,,Tak rychle začneme. Musím se pak setkat s Ondrou, aby nepojal podezření," řekl netrpělivě Vojtěch.

,,Dobře, chtěla bych začít tím, co se stalo včera. Craft byl zabit a Sandra taky, díky Terezy. Proto bude k dobru, když bude někdo pořád s Terezou," řekla Bára a věnovala Terezy starostlivý pohled.

,,Já se o to postarám," přihlásila se Andrea a na obličeji ji stále zůstával její široký úsměv. Aleš chvíli přemýšlel, než kývnul na nabídku.

,,Zatím nikdo nebude dál nic podnikat. Nechci riskovat vítězství, které máme na dosah. Budeme čekat na reakci andělů. To je zatím vše, co jsem chtěl. Jestli bude mít někdo námitky, tak ať přijde za mnou," uzavřel poradu Aleš a chystal se odejít z místnosti.

,,Já jednu mám," ozval se tiše Terezin hlas. Aleš se pomalu otočil.

,,Co Blanka?"

,,Co s ní má být?" v Alešově hlase šel cítit vztek. Proč všechny tak zajímá zrovna ona? Proč ji už nedají pokoj?

,,Všichni vidíme, jak nás ovlivňuje. Proč se ji jednoduše nezbavíme?" její otázka proletěla vzduchem jako jehla. Všichni v tichosti čekali na Alešovu reakci. Ten však jen nehybně stál a hleděl do země.

,,Tu zatím nechte. Já se o to postarám," odpověděl nakonec Aleš, ale jeho odpověď nikoho neuspokojila.

,,Tak já mizím. Čeká na mě Ondra," prolomil po chvíli ticho Vojtěch a vstal z gauče.

,,Dej na sebe pozor," řekla Andrea monotónním hlasem a odešla do kuchyně. Tereza vyrazila hned za ní.

,,Počkej Vojto," chytla Bára Vojtěch za rukáv, když se obracel k odchodu.

,,Co je?" zeptal se zaraženě.

,,Dej si vážně pozor. Andělé začnou určitě panikařit a určitě budou pozornější než obvykle. Tohle bude tvá nejtěžší část mise. Tak ji neber na lehkou váhu," Vojtěch nepatrně přikývl. Po Bářiných slovech se necítil tak jistý a v něčem ho to ujistilo. Není sám. Když se něco zvrtne, tak mu určitě někdo přijde na pomoc a ten někdo se mu zrovna díval hluboko do očí.

Gábi chvilku strnula, když uslyšela domovní zvonek. Blanka vstala z postele, kde s Gábi luštili nějaký test a odešla do přízemí. Zvonek zazvonil ještě třikrát než Blanka konečně otevřela. Ale hned toho zalitovala, jak spatřila, kdo stál ve dveřích. Tomáš se jen omluvně usmál a hlavou kývl na znamení, jestli může jít dovnitř. Blanka mu ustoupila z cesty.

,,Kdo je tu?" ozval se Gábin hlas z patra. Tomáš se tím směrem zmateně podíval.

,,Je tady Gábina. Takže tohle není vhodná chvíle," řekla tiše Blanka. Tomáš ji ale nečekaně popadl a vášnivě políbil. Blanka málem leknutím nestačila zareagovat.

,,Asi ruším že?" ozvalo se nad nimi. Blanka rychle odstrčila Tomáše od sebe a provinile se dívala někam do země.

,,Ahoj Tomáši," řekla zvesela Gábina. ,,Blani, můžeš mi přinést něco k pití?"

,,Jistě. Zatím jděte do mého pokoje," vyhrkla Blanka a byla ráda, že se vyhne nepříjemné situaci. Teda aspoň na několik minut. Ještě stále ji bušilo srdce z Tomášové reakce. Ale nebušilo ze vzrušení, ale z toho jako by se provinila. Bušilo ji studem. Párkrát se nadechla, aby zklidnila nervi. Poté zavřela oči a snažila se urovnat myšlenky. Ale její myšlenky mířili jen na jednu osobu, Aleše. Proč na něj nemůže zapomenout? Je přece s Tomášem? Ten pocit z toho, že má Tomáše a přitom pořád myslí na Aleše byl nesnesitelný. Vše jako by v ní proudilo dvěma proudy, které se uprostřed jejího srdce rozdělovali a ona nevěděla, kterým plout. Rukou si prohrábla vlasy jako by doufala, že tím všechny starosti dostane z hlavy. Vše závisí jen na jejím rozhodnutí, tak ji to Tomáš jasně naznačil. Buď s ním nebo proti němu. Nechtěla být proti němu, proto byla s ním. Ale její srdce ji říkalo praví opak. Chtěla být s Alešem, ale pomyšlení na jeho sestru a kamarádku ji tuhle myšlenku rychle vyhnalo z hlavy. Nikdy by nedovolili, aby se k Alešovi vůbec přiblížila. A ještě jedna myšlenka ji vrtala hlavou: Co s ní bude, když andělé prohrajou?

Z jejího přemýšlení ji vytrhla náhlá rána dveřmi. Prudce se otočila a snažila se zaregistrovat co se děje. Ke dveřím právě mířil naštvaný Tomáš. Ani se neohlédl na Blanku a zmizel do noci.

,,Co se stalo?" vyjekla rychle Blanka, když doběhla do svého pokoje, kde stála pořád ohromená Gábi.

,,Já- jen jsem řekla o tom, jak tě ty dvě krávy tyranizují. A on najednou vyletěl," řekla ještě zmatená Gábi. Blanka jen bolestně přivřela oči.

Bára šla pomalím krokem do koupelny, když ji do cesty vrazil stín. Aleš měl v očích divný pohled, který Báru podněcoval k obavám.

,,Co se děje?" zeptala se starostlivě Bára. Aleš trochu ustoupil stranou, poté se opřel o futra od koupelny.

,,Chci s tebou mluvit o Ondrovi," řekl klidně, ale v jeho hlas mrazil. Bára na sucho polkla. Už dlouho necítila takoví strach jako v tento moment. Chtěla protestovat, ale její hlas ji přestal poslouchat.

,,Nechci, abys si ho zabila. Nechci vidět, že se k němu vůbec přibližuješ!" jeho hlas byl čím dál ostřejší a čím dál hlasitější. Bára udělala pár kroků dozadu. Vůbec nechápala, co tenhle Alešův výpadek má znamenat.

,,Ale já to nechápu. Proč …?"

,,Protože jsem to řekl. Jestli neposlechneš můj rozkaz, poneseš za to následky," poté odešel z Bářina dohledu. Ta zatím stála jako socha. Oči vytřeštěné strachem a nechápavostí. Proč?

Andrea stála u okna a její pohled nasvědčoval o tom, že jí něco vrtá hlavou. Pohled mířil na louže po včerejším dešti a měl v sobě nádech tajemna. Oči měla hluboké jako ty louže na ulici, plné kapek z minulosti. Vše se ji začalo vybavovat a spojovat k sobě. Věděla, že ji minulost jednou dostihne. Minulost plná krve, vraždění a hlavně plná vzpomínek na jednu osobu. Osobu, kterou už nehodlala nikdy potkat a stejně se ocitá dnes v její blízkosti. Ruce měla zaťaté v pěsti až se ji nehty zarývali do masa. Ucítila na kloubech téct čerstvou krev. Tušila, že ta osoba ji zkazí celý její plán, proto musela jedna. A to co nejdřív.

,,Je ti něco Andreo?" zeptala se zaraženě Tereza, když spatřila Andreiny zakrvácené ruce. Věděla, že když je Andrea nervní, tak tohle dělá. Ale nikdy neviděla tak nenávistný pohled v jejich očích.

,,Ne, jsem v pořádku," řekla jen Andrea a její hlas se ozval jakoby zdálky.

,,Není správné, aby druzí nevěděli o tajemné osobě," protestovala tiše Tereza a doufala, že Andreu tentokrát přesvědčí o tom, aby vyzradili jejich tajemství.

,,Není to správný, ale někdy je lepší udělat něco špatného pro dobrou věc," řekla rázně Andrea a její pohled se ani trochu nezměnil.

,,A pro jakou dobrou věc to děláme?" Terezin hlas byl neúprosný. Andrea netrpělivě vzdychla. Začínala ji docházet trpělivost. Věděla, že musí získat trochu času na svoje plány. Ale Tereza byla překážka, kterou musela za každou cenu odstranit. I když bude nucena ji třeba i zabít.

,,To uvidíš. Dej mi trochu času," odpověděla Andrea už klidným hlasem a vlídně se na Terezu podívala.

,,Na co?" Andrea po těch slovech vystřelila ze svého místa jako střela. Chytla Terezu za krk, tak silně, že Tereza lapala po dechu.

,,O co ti jde Terezo. Prostě udělej to, co jsem ti řekla, jinak budeš litovat, že jsi neumřela jako tvůj miláček Craft!" Andrein hlas byl hrubí a plný nenávisti. Tereza hrůzou vytřeštila oči. Věděla, že Andrea je psychicky labilní, ale tohle ji překvapilo.

,,Pust mě!" snažila se zvýšit hlas Tereza, ale pro nedostatek dechu se ji to moc nedařilo. Andrea se jen pohrdavě zasmála a ještě zpevnila sevření. Mohla se ji zbavit na místě a bez žádných stop. Bylo by lehké to svést na anděly.

,,Dobrá nic neřeknu," vychrlila Tereza rychle. Cítila, jak pomalu ztrácí vědomí. Pomalu se ji podlamovali nohy. A pak ucítila nový nápor vzduchu. Zakuckala a vydechla úlevou. Andrea Terezu nechala dopadnout na podlahu a její pohled nic nenaznačoval. Tereza se snažila popadnout co nejvíce vzduchu.

,,Co to proboha bylo, Andreo?!" rozkřikla se Tereza na plné kolo. Byla celá modrá a těžce sípala. Aniž by Andrea odpověděla, odkráčela z pokoje. Tereza se dívala jejím směrem do té doby, než Andreiny kroky neutichli za zavřenými dveřmi Terezina domu.

Tereza se chytla za bolaví krk a začala si ho mnout, aby se do něj dostalo aspoň trochu krve. Ještě stále nemohla uvěřit, co se před chvílí odehrálo. Ale jak nad tím stále uvažovala, bylo ji jasné, že od takové labilní osoby jako je Andrea se nic jiného očekávat nedalo. Už před tím než se dostala do jejich party, tak je Aleš varoval, že její choutky jsou nečekané. Každý věděl, že má Andrea svou temnou minulost, ale těžší bylo vědět jakou. Jediný kdo se k ní dokázal přiblížit aspoň trochu blíž byla Bára. Nikdo nevěděl, jestli o Andreině minulosti něco ví, nebo aspoň tuší.

Jedné co chtěla Tereza vědět, je to, proč nechce, aby se o tajemné osobě někdo dozvěděl. Ale ať to mělo jakýkoliv důvod, musí se ho dozvědět. Možná s tím souvisí její minulost, a nebo ta horší varianta, že to souvisí s její zradou. Každopádně nemá Tereza na výběr. Dluží to Alešovi, který ji vzal pod svá křídla. Dluží to Craftovi, který něco tušil, a proto musel zemřít.

Najednou uslyšela hluk se spodu. Andrea se vrátila. Tereza rychle vstala z podlahy a byla plná odhodlání zjistit, co má její kamarádka za lubem. Schody brala po dvou a strach nechávala za sebou. Když ale dorazila do přízemí, dveře byli zavřené a nikdo nikde nebyl.

,,Andreo?" v jejím hlase šel znát zmatek. Že by se ji to jen zdálo. Trochu znervózněla a začala krůček po krůčku prohledávat dům. Žádný zvuk, žádný pohyb jako by celý dům umřel. Strach, který nechala na schodech, se vrátil. Terezina nervozita dosáhla maxima. Něco bylo ve vzduchu, to věděla na sto procent. Pomalu postupovala do kuchyně s představou, že s nožem se bude cítit bezpečněji. Rychle vyhledala ten největší, co našla a rozhlédla se znovu a pozorně po okolí.

,,Myslíš, že tě to přede mnou ochrání," ozval se hlas, jako by z útrob domu. Terezy se zrychli tep. Cítila, jak ji srdce chce vylítnout z hrudi. Je tady někdo. Někdo, kdo ji chce zabít.

,,Kde jsi?" vykřikla a snažila se, aby nešlo poznat, že má strach. Ruce se jí ale klepali. Cítila, jak ji tuhne krev v žilách. Vzpomínala na den před tím, jak cítila, že na ni šahá smrt. Jak viděla odlesk Sandřiny katany a tušila, že ten odlesk je její předzvěst smrti. Poslední momenty trávila pohledem na Craftovi mrtvé oči. To ji přimělo ji vzít svoji zbraň do ruky. Byla to pomsta. Ta dokázala přebýt smutek a dát jí sílu k tomu, čemu se nejvíc vyhýbala.

Náhlí šum z obývacího pokoje ji probral z myšlenek. Její obava se naplnila. Někdo je v domě a není to jen halucinace. Rozhodně zdvihla nůž nad hlavu a pomalu začala postupovat chodbou rovnou do obýváku. Dveře do místnosti byli otevřené, a tak mohla Tereza vidět kousek gauče a obraz od neznámého autor. Znenadání po čistě bílé zdi projel stín. Jak se ale rychle objevil tak rychle zmizel. Tereza se podívala na nůž. V odraze viděla své vyděšené oči a chvějící se rty. Dvakrát se zhluboka nadechla, aby uklidnila nervi. Poté vyrazila do předu.

Klid Terezo. Chce to jen klid, říkala si v duchu a dodávala si tím odvahy. Už byla u vchodu obývacího pokoje. Pomalu se naklonila nad vchodem a snažila se, co nejdál dohlédnout. Ale nic co by připomínalo vetřelce se v obývacím pokoji nenacházelo. Udělala pár kroků do předu a nůž měla stále připravený, kdykoliv použít.

,,Zdravím,"
ozval se hlas za jejími zády. Tereza se rychle otočila a nůž švihla směrem, kde se ozval ten hlas. Něco ji však v tom zabránilo. Byla to ruka. Vyděšeně se na ni dívala, poté však její zrak spočinul na jejím majiteli. Tomáš se culil od ucha k uchu, ale jeho oči čišeli nenasytností a hněvem. Tereza se mu prudce vytrhla a udělala pár kroků dozadu. Vyděšeně třeštila oči a přemýšlela, jak se z toho dostat živá.

,,Co tady děláš?" vyjekla na něj, ale spíš se snažila získat více času.

,,Likviduji důkazy. Řekni, kolik toho víš o tajemné osobě?" řekl Tomáš v klidu a oči upíral ostře na Terezu. Ta po zmínce o tajemné osobě začala být hodně nervózní. Takže on to taky ví? Kdo všechno o její přítomnosti ví?

,,Já-já skoro nic nevím. Jen vím, že se tady potlouká. Jak to že o ní vůbec víš ty?" Tereza se snažila napřímit, aby tak zakryla nervozitu, která z ní přímo sálala.

,,Prostě to vím," odpověděl rázně a na zádech se mu objevila čistě bílá křídla. Tereza věděla, co tohle znamená. Boj na život a na smrt. Tereza udělala totéž, avšak její křídla byla černá jako nejtemnější noc. Pevně sevřela rukojeť svého nože a byla připravená na jakýkoliv útok. Její svaly se natáhli napětím, co ji čeká. Buď nemilosrdný život nebo náruč uklidňující smrti.

Tomáš neváhal ani minutku. Jeho křídla jednou máchli a on vyletěl přímo proti Terezy. V ruce svíral meč, který schovával celou dobu za zády. Tereza zaujala obranný postoj, ale s takovým silným náporem byla zaskočena. Síla ji odrazila od země až na konec obývacího pokoje. Tam těžce narazila do zdi a velkou ranou dopadla na zem. Ucítila palčivou bolest v zádech a dech se ji zajíkl. Věděla, že s takovým jako je Tomáš se nemůže rovnat, ale přesto musí vzdorovat do posledního dechu. Vrávoravě se postavila. V ruce cítila pořád svůj nůž. Těžce dýchala a z hlavy ji tekl pramínek krve. Tomáš zatím opodál čekal, než se Tereza trochu vzpamatuje. Chtěl si svůj první boj po několika letech pořádně užít. Přiblížil se k jejímu dosahu a švihl holou rukou po její bradě. Rána odhodila Terezu zpátky na zem. Když se znovu těžce postavila, tekla ji z pusy krev. Její oči ale neztráceli odvahu se postavit velitelovi andělů. Najednou Tomáš ucítil v zádech ránu, která mu vyrazila dech. Zavrávoral a upadl na kolena. Zprudka se otočil a spatřil černé křídlo, které se chystalo na další útok. Tomáš však včas zareagoval a uhnul útoku. Poté vzal meč pevně do ruky a švihl s ním po Tereziném břichu. Zásah…krev….bolest…zajíknutí.

Tereza klesla na kolena a volnou rukou si držela ránu. Krev však tekla příliš zprudka. A v tom ji něco došlo. Tomáš před tím řekla, že chce zlikvidovat důkazy. Proč ale by měl tajit tajemnou osobu?

,,Co máš společného s tajemnou osobu?" řekla slabě Tereza a zasyčela bolestí. Tomáš se zastavil uprostřed cesty. Jeho pohled byl prázdný plný myšlenek z minulosti. Po chvíli se zas, ale změnil na brutalitu.

,,Víš proč? Jediný způsob jak se vyhnout vyhubení mého rodu je, se spolčit s nepřítelem, kterým je jistá osoba. Ta dostala za úkol všechny zlikvidovat. Napadlo mě, že bych se s ním mohl spolčit a tak se vyhnout totálnímu zahubení," začal vysvětlovat Tomáš a dal se znovu do kroku.

,,Takže víš, kdo je to?" řekla sípavě Tereza a cítila, že ji pomalu opouští všechny síly.

,,Je to osoba, která se skrývá pod rouškou nevinny," odpověděl tajemně Tomáš a byl připraven zasadit poslední ránu.

Zároveň se z chodby ozvaly kroky. Tereza se s vypětím posledních sil otočila tím směrem. Nechtěla věřit svým očím, nemohla uvěřit, že byla tak slepá a neviděla mezi těmito osobami spojitost.

,,Ty?" její poslední slova se ztratila jako její život, když Tomáš vrazil meč do krku. Tomášovi se na obličeji objevil úsměv. Tajemství je stále zachované.