Story of the Fear 01x02 - Hra na smrt

3. října 2012 v 22:14 | MADS
A zde již druhý díl (>_<)

 


Story of the Fear 01x01 - Pilot

3. října 2012 v 21:34 | MADS
Skupina MADS (ano i Hrobi do ní patří XD) uvádí první díl série hororů:

Story of the Fear 01x01 - Pilot

 


Pozastavení

15. srpna 2011 v 20:22 | Hrobník
Nyappy mina,
jak už název vypovídá, pozastavuji blog (ne že by tady bylo každý den něco nového), kvůli poruše mého notebooku. Ano, slyšíte dobře, mám v háji notebook (T_T). A nikdo neví, jestli fungovat někdy bude. Chjo zatím čekám na výsledky, ale nevypadá to pro něj moc dobře. Pro mě je to těžšká rána, jelikož byl pro mě jako mé dítě.
Děkuji za pochopení
Tiramisu-nyappy-BOBO
Vzkaz pro Nanny: Tak a teď už víš, proč nejsem na ICQ.

Není lži bez pravdy

25. července 2011 v 19:27 | Hrobník
A je to tady....a věřte i takhle malá kapitola mi dala zabrat XD
Není lži bez pravdy

Byl to on, věděla to. Věděla, že to spáchal. Tak proč všichni kolem tolik pochybovali? Za těma modrýma očima se schovávalo zlo a jeho sladká a líbezná slova byla jako jed. Tak proč ji ho Gábi nedovolila zabít na místě. Viděla snad to mrtvé tělo nebohé dívky. Tak v čem byl háček? Ale teď se soudu nevyhne. To ona ho měla zastavit hned na začátku, pak by vše bylo jinak. Už nedopustí jeho očím vidět další sluneční paprsky. Pohřbí ho do minulosti a až všichni zapomenou, bude vše, jak má být. Ano, v to věřila.
Andrea v ruce svírala svoji katanu, tak pevně až cítila, jak se jí rukojeť tiskne do kůže. V žilách se jí vařila horká krev. Krev žádající pomstu za všechno, co spáchal. Při pohledu na mrtvé tělo Vojtěcha, měla chuť rozdrásat mu hrdlo holýma rukama.
,,Andreo uklidni se. Přece s ním nechceš bojovat," snažila se ji uchlácholit Gábina. Nechtěla, aby její dobrá kamarádka zemřela před jejíma očima a jeho rukou.
,,Proč bych se měla uklidnit. To on je stvůrce všeho a chladno krevný vrah. A ty? Ty ses s ním ještě spojila. Nejsi kamarádka. Jsi jen mrcha, která přechází na stranu, kde je větší šance," rozkřikla se Andrea a zpražila je nenávistným pohledem. Tomáš jen v klidu čekal, připravený, až na něj Andrea zaútočí.
,,To není pravda. Mám ke všemu své důvody, ale nikdy bych tě nezradila. No ták, můžeme všechno vyřešit v klidu," nevzdávala se Gábina a udělala pár kroků k Andrei. Ta ji odpověděla nataženou čepelí přímo u Gábininého hrdla.
,,Ne, nic už se řešit nebude. Já už si protrpěla dost. A jediné co si přeju je, že položím život za to, v co věřím. A jestli mi teď neuhneš z cesty, tak nečekej ode mne milost," Andrein ledový hlas se nesl domem. Vše jako by utichlo. Andrea si volnou rukou otřela zbytky slz a čekala na Gábininu reakci. Avšak ta stála zmateně na místě, přikovaná vlastním vnitřním bojem.
"Nemůžeš se rozhodnout? Tak já ti pomůžu" po těchto slovech Andrea dvakrát sekla svojí katanou po Gábininém krku. Ta instinktivně uhnula a uskočila na stranu.
"Prosím" poslední Gábininé slovo zaniklo v řinkotu kovu na kov. Andrea se nedržela zpátky a zaútočila rovnou na cíl svojí pomsty, Tomáše. Tomáš, aniž by se moc bránil, její rány a seky odrazil. Poté ji nečekaně kopl velkou silou do břicha. Andrea odletěla pár metrů dozadu a ztěžka dopadla na záda. I těžké dýchání a bolest na žebrech jí nezastavili. Stačil jediný pohled na něho a všechna zlost se zase vrátila. Chtěla vyrazit znovu kupředu, ale nějaká postava ji zarazila cestu. Až po pár vteřinách si uvědomila, že je to Ondra.
Tomáš vyvalil na svého spojence své modré zmatené oči. Andrea ztěžka oddechovala a čekala, co se bude dít. Gábina, která zatím postávala opodál, se jen nepatrně usmála.
"To už stačilo," řekl tichým hlasem Ondra a upřeně se díval na Tomáše. Poté se otočil na mrtvolu Vojtěcha a snažil se potlačit slzy, které se mu při tom pohledu tlačili na povrch. Podle rány na těle poznal, kdo mu to udělal, ale nechápal proč.
"Zapomeň na něj. Byl to špeh a spojenec černých andělů," odpověděl mu Tomáš, když zaregistroval Ondrův pohled.
"A není to jedno. Já věděl, že k nám nepatří," řekl Ondra a snažil se potlačit další proud slz. Andrea nechápavě stála na místě. Málem překvapením upustila svoji katanu. On to věděl?
"Cože?!" rozkřikl se Tomáš. Vůbec nic nechápal. Ondra se jen pro sebe pousmál. " Proč?"
"Proč? Chceš vědět proč. Protože všechno tohle, je nesmysl. Řekni, pro co vůbec bojujeme. Pro minulost. Stejně ji to nezmění. A všechny boje přináší jen utrpení a pomstu. Nikdy jsem nechápal, proč je tohle mezi námi anděly a upřímně, bylo mi to jedno. Jediné, co jsem chtěla, tak ať tahle nesmyslná válka skončí. Všichni jsme kvůli tomu trpěli. Všichni jsme kvůli pomstě ztratili nebo zradili své blízké," Ondrova slova i po u tichnutí se nesla Tomášovi hlavou. Andrea mezi tím uklidnila svůj dech a byla připravená na další útok.
"Víš, co to znamená? To mu se říká zrada!" rozkřikl se Tomáš. Byl zmatený a zrada byla pro něj neúnosná.
"Nazývej si to, jak chceš. Ale nedovolím, abys Andreu zabil," řekl v klidu Ondra a vytasil svůj nepřirozeně dlouhý a úzký meč. Ondra ho často nazýval žihadlo. Tomáš už nečekal ani minutu a zaútočil na Ondru. Ten se jeho útoku vyhnul a odpověděl mu stejnou silou. Andrea jen nechápavě stála a snažila se celou tu situaci vstřebat. Vše bylo tak zamotané. Slyšela jenom řinčení kovu a hbité pohyby zbraní vzduchem.
Najednou Tomáš vyšel ze své pozice a pokusil se zaútočit na postávající Andreu. Nečekaný útok zaskočil i Ondru, který ho nedokázal zastavit. A poté už jen …výkřik…překvapené oči …lesklá čepel …a krev. Andrea upírala své oči do Bářiných. Ondrův vystrašený výkřik pronikl do ticha.
"Báro? Proč?" řekla tiše Andrea a přistoupila blíže k Báře. Tomáš zatím rychle vyndal čepel z jejího břicha a rychle ustoupil, připraven na další boj. Bára ztratila rovnováhu, klekla si rychle na zem a svojí rukou si držela otevřenou ránu. Ucítila na svém rameni Andreinu ruku a trochu se pousmála.
"Neboj, jsem v pořádku," řekla jen a vykašlala kaluž krve. Uslyšela kroky a poté uviděla Ondrův obličej celý od slz. Pomalu vzal její obličej do ruky a utřel ji malý pramínek krve, stékající z Bářiných úst. Ta však ruku odmítla a podívala se na něj nenávistně.
"Pomož mi vstát," Otočila se na Andreu. Andrea ji hned poslechla a společnými silami stáli obě na nohou. Černovláska se snažila podpírat svoji kamarádku a přitom nespouštěla pohled z Tomáše. Bára zatím vykašlala další proud krve. Rána musela být hluboká a zasáhnout důležité orgány. Ondra se vztekle díval do Tomášových očí. Jediné co si přál, bylo, aby Bára přežila tuhle nesmyslnou válku. Ale teď věděl, že ji zbývá jen pár hodin života, než její tělo ztratí veškerou sílu žít.
"Je čas jít, Tomáši," ozvala se z ničeho nic Gábi, která zatím postávala stranou od boje. Tomáš jen přikývl a oba se už otáčeli k odchodu.
"Myslíš, že teď jenom jednoduše odejdeš!" křikla Bára co nehlasitěji. Tedy spíš, co ji bolest dovolila. Gábina pokračovala dál, jako by červenovlásku vůbec neslyšela. Tomáš se ale zastavil v půli kroku a tázavě se na Báru podíval.
"Nedovolím, abys zničil život mému bratrovi po druhé!" po těch slovech Bára vystartovala s novým odhodláním přímo na Tomáše. Konečně má možnost ho zabít. Věděla, že to nepřežije, ale proto sem šla. Umřít za to, v co věřila. Chtěla umřít za ty, co miluje. Chtěla umřít za ty, co položili život za ní. I když věděla, že útok proti tak silnému soupeři jako je Tomáš nemá šanci, tak zaútočila. Klopýtala směrem k Tomášovi a tasila svoji katanu. Uběhlo jen pár sekund a Bářina katana řezala vzduch na jediný cíl, Tomášovo srdce. Ten se jim lehce uhnul. Tušil, že s tímto zraněním Bára nemůže zaútočit svojí plnou silou.
Pak ale Tomáš viděl pohled v Bářiných očích. Byli stejné jako Alešovi. To on ho připravil o všechno, co chtěl. On ho připravil o dívku, kterou miloval. A teď jeho sestra se ho snaží zabít. Ale proč? Co udělal tak špatného? Chtěl jenom prožít život s tou dívkou, ale nikdy neměl šanci. Cítil, jak se v něm vaří krev. Toužil se všech zbavit. Nikdo ho nechápal, tak proč by on měl chápat jejich pocity. Tomášovi oči jiskřili nenávistí. Napřáhl svojí ruku a celou svoji sílu dal do jediného útoku.
Bára ucítila na hrudníku další palčivou bolest. Když se podívala dolů na zranění, uviděla, jak Tomášova ruka projela jejím hrudníkem. Chtěla mu vrazit katanu do srdce, ale bolestí už ani neudržela zbraň v ruce. Pomalu klesla na zem a čekala na přicházející smrt.
Uslyšela blížící se kroky a pak mlhavě uviděla ty modré andělské oči. Jeho ústa se snažila o mírný úsměv, ale po tvářích mu stékaly slzy. Byl to Ondra. Cítila, jak ji vzal do náručí a něco jemně říkal do jejího ucha. Bára už necítila bolest. Její vědomí se pohybovalo na prahu života a smrti a ona vnímala jen Ondrův obličej a jeho jemné ruce, hladící ji po vlasech. Bylo to jako tehdy, když byli ještě spolu. Byla ráda, že poslední co uvidí, bude jeho tvář.
Promiň mi to bratříčku. Nedokázala jsem tě zbavit otěže, kterou táhneš od doby, co ta dívka umřela. Promiň mi to. S těmato posledními slovy, které se jí táhli myslí, vydechla na konec.
"Proč? Proč si to dovolila!" Ondrova slova prořízli náhle ticho. Jeho oči se upíraly na Gábininu postavu.
"Nevím, o čem to mluvíš," odpověděla Gábina, aby zahnala výhružku s Ondrových slov.
"Říkala jsi, že když ti pomůžu, tak tahle zbytečná válka skončí," ozval se znovu, ale tišeji Ondra. Tomáš zatím pomalu odcházel.
"Jsi naivní hlupáček, Ondro. Tahle válka skončí, až když bude každý ležet v kaluži krve," odpověděla v klidu Gábina a vydala se za Tomášem. Andrea přistoupila k Ondrovi a opatrně mu vložila na rameno svoji ruku.
"Myslím, že máme něco společného, pomstu," řekla prostě a ukázala Ondrovi jeden ze svých psychotických úsměvů.



Chtěla to vědět. Chtěla to slyšet z jeho úst. Všechno o tom, co se tehdy stalo. Vše, co způsobilo tu nenávist mezi anděly. Ale to nejhlavnější: proč zrovna ona je do toho zapletená. Už nemohla vydržet ten strach z každého dne. Už toho na ni bylo moc.
Tomáš slíbil, že ji ochrání a přitom se cítí víc zranitelná. Říkal, proč se rody taky nenávidí, ale to nebyla pravda. Chtěl ji namluvit lži, aby mu věřila. Ale proč? Proč je pro všechny buď důležitá, nebo odpad. Nic z toho nedávalo smysl.
Vzpomínala na slova Báry "Opravdu jsi ji podobná," řekla. Komu? Co to všechno mělo znamenat?
Blanka běžela dál ulicí. Plíce ji pálily, jak běžela tak dlouho, ale ona to nevnímala. Vše co ji zajímalo, byla pravda. A ona věděla, koho se zeptá. Ulice byla za večera prázdná. Jen blančiny kroky vytvářely zvuky, které ještě víc ozvučela ozvěna. Někde v dálce zavyl pes.
A pak najednou stála u jeho domu. Do té doby nepřemýšlela, co ji řekne, ale pomalu se v ní začal klubat strach. Byl to přece on, krutý a nelítostný. Tak proč cítí mírnou závrať, když stojí před vchodovými dveřmi? Snažila se zpomalit dech a uklidnit bušící srdce. Poté zazvonila.


"Nechápu, co máš v plánu," řekl stručně Ondra a dál držel mrtvolu své milované. Pořád ji hladil po vlasech, jako by byla živá. Nemohl tomu uvěřit. Až do tohoto dne stále doufal, že to všechno skončí a vše bude jako za starých časů. A potom mu život uštědří tuhle bolestnou ránu. Proč to byla ona?
"Posloucháš mě, Ondro. Copak chceš tady s ní zůstat na věky," řekla Andrea a položila svoji ruku na Ondrovo rameno. Chápala, co cítí, ale teď nebyl čas na truchlení. Musí využít každé příležitosti, aby toho ďábla poslala zpátky do pekel.
"Ne, máš pravdu. Lepší než tady sedět bude zabít toho, kdo jim to udělal," řekl Ondra a stále měl červenovlásku v náručí. Nemohl odvrátit pohled od její bílé tváře. Jako by spala a až se Ondra otočí, zase vstane a bude se usmívat. Jak byl naivní.
"Pojď, pohřbíme je. To je to nejlepší, co můžeme udělat," řekla vlídně Andrea a znovu se podívala na svého mrtvého milence. Do očí se jí nahrnuli slzy.

Nějakou chvíli se nic nedělo, ale po pár minutách uslyšela uvnitř domu kroky. Nervozita ji proletěla celým tělem. Co když se jí rozhodne zabít? Všichni říkali, že spor je její vina, ale co provedla tak hrozného? Když už uviděla stín u dveří, měla touhu utéct, utéct hodně daleko, kde ji nikdo z nich nenajde. Ale chtěla vědět celou pravdu. Dveře se začaly pomalu otvírat, a poté konečně spatřila ty známé, modré, chladné oči. Aleš chvíli jen tak stál nehnutě. Zřejmě byl překvapený Blančiným náhlým zjevením.
"Co tady chceš?" zeptal se ledově klidným hlasem, ale jeho překvapení bylo znát z jeho očí. Blanka jen na sucho polkla. Jakoby zapomněla, kvůli čemu sem došla.
"Já-já-já chci vědět pravdu" odpověděla nakonec Blanka a zaťala pěsti.
"A o čem? Pojď radši dovnitř, jinak tě se mnou můžou vidět," po těchto slovech vzal Blanku za zápěstí a vtáhl ji do domu. Dívka se snažila držet u zdi a pořád pokukovala po východu. Nechápala ten strach. Před tím se k ní choval mile, tak proč ho pociťuje? Něco se na něm změnilo.
"Víš, Tomáš mi něco říkal o válce mezi rody, ale čím víc prožívám tohle, tak tím míň tomu věřím," řekla tiše Blanka. Aleš pokračoval dál do domu a ona ho následovala. Nakonec se ocitli v obývacím pokoji, kde Blanku usadil na jedno z křesel a po pár minutách ji dal drink. Blonďatá dívka pila. Až teď si uvědomila jakou má žízeň po tak dlouhém běhu.
"To, že je nějaká válka existuje je pravda. Ale nebyla tak intenzivní, zvlášť mezi dětmi v téhle vesnici," řekl opatrně Aleš a sedl si do křesla naproti ní. Blanka zatím položila prázdnou sklenici na stůl a upřela na něj své hnědé oči.
"Jak to myslíš?" zeptala se po chvilce Blanka. Byla ráda, že ji Aleš konečně poví vše.
"Andělé mezi sebou vycházeli dobře. Sama jsi určitě slyšela, že moje sestra chodila s Ondrou, nebo že Craft chodil s Annou. Ta rivalita mezi rody na nás neměla vliv. Ale poté události se všechno zvrtlo. Nenávist stoupla a okolnosti se svedli na rozdílnost andělů," při vyprávění se zdálo, že Aleš hledí někam do starých časů.
"Jaká událost se stala?" zeptala se opatrně Blanka. Teď konečně zjistí pravdu.


Ondra a Andrea se skláněli nad čerstvě zahrabaným hrobem. Oba měli na krajíčku, ale nechtěli, aby si navzájem viděli své slzy.
"Odkud znáš Gábinu?" zeptal se náhle Ondra a utřel si z čela pot.
"Byli jsme kolegyně při vyšetřování smrti té dívky. Všechno ukazovalo na něj, ale Gábina o jeho zatčení nechtěla ani slyšet. Teď už vím proč." Řekla Andrea a hodila na hromádku poslední hroudu hlíny. Poté pychnula lopatu do země a odešla do domu. Ondra byl v jejím těsném závěsu.
"Můžu se tě na něco zeptat?" otočila se Andrea na Ondru.
"Jasně."
" Proč sis vybral Tomášovu stranu, když jsi miloval Báru?" její pohled se střetl s jeho.
"Protože jsem věřil, že takhle ji lépe ochráním. Mimochodem jaký přesně máš plán?" odpověděl a zavřel za sebou dveře.
"Jednoduchý. Každý muž změkne, když mu sebereš jeho oblíbenou hračku. Což pro nás znamená unést Blanku. Stačí jen pohrozit její smrtí a sesype se jako hromádka neštěstí," Andrea se prohrabával zbytky omítky a hledala svoji zbraň.
"Kdyby to bylo dva proti jednomu, tak by to fungovalo, ale on má Gábinu," řekl Ondra o pochybnosti plánu.
"A my máme zase Aleše a ten smrt Báry jen tak nenechá na pokoji. Jo, a co se týče Gábiny: Tu nech mě," v Andreiném hlase zazněl ten známí nenávistný chlad.

Povídky

30. června 2011 v 15:39 | Hrobník




















Japonsko trpí

13. března 2011 v 22:58 | Hrobník

Prosím, modleme se všichni za Japonsko.




Nyappy Brithday Takuya

9. února 2011 v 10:10 | Hrobník
Nyappy B-day!!!

o(≧∀≦)o
Jsi pro mě vzorem (*_*)

Takuya


Tak všední, tak vzácná

5. února 2011 v 13:38 | Hrobník

Tak všední, tak vzácné

Sebevědomí, to bylo to, co jsem cítila, při našem prvním setkání. Nehasnoucí sebevědomí, povzbuzující moji duši. A přitom odtažitost, z toho, co pro mě bylo tak jiné a neznámé. Ale přesto obdiv zůstával.
Souznění, to bylo, co jsem cítila, při našem sblížení. Tak jiné a přitom tak stejné. Naše společná slova zapadala do skládačky života a nic nemělo chybu. Povzbuzovala jsi mě, podporovala jsi mě, ale co jsem ti vůbec dala já? Byla si tou, kterou jsem chtěla být vždycky já. I teď z tebe cítím tu sílu. Stejné slova, stejné pocity, stejné chyby a stejná duše. Nic nemohlo změnit ten známí hurikán. A já cítila, že to tak bude napořád. Netušila jsem, co všechno tvůj život prožívá. Prázdnota času a nic se nemění.
Podporu, to bylo, co jsem cítila v naší budoucnosti. V hlase sílu a na ramenech velkou tíhu. Nic než úsměvy a za nimiž byla únava. Obdivování, žárlivost a čistá duše. Chtěla jsem tě vlastnit, mít tě v blízkosti po celý zbytek života. Jsem sobecká? Raději být sobecká než bez tebe.
Čisté štěstí, to bylo to, co jsem cítila, když si byla se mnou. V ten moment nebylo pro mě nic nemožné. Dávala jsi mi sílu a zaplnila jsi mou prázdnou duši. Nikdy jsi neřekla, že je něco v nepořádku, ale má slova jsi vždy vyslechlas. Naslouchat tichu.
Nechtěj, aby se ten obraz rozplynul, prosím nechtěj, abych tě viděla odcházet. Nechci, aby tma prostoupla naším slunečním světem, ale cítím, že se blíží. Prosím proraz tu bariéru. Nenechávej mě stát v čistém dešti zoufalství. Víš, kolik pro mě znamenáš? Je to vůbec důležité? Moje slova se nikdy nedokážu uspořádat do správné věty. Věty, která by ti pověděla, to tajemno ve mně.
Proč cítím slzy v mém srdci? Jsi pro mě tak důležitá? Poté co jsem zjistila, že tě můžu ztratit, cítím, že si pro mě důležitá. Nemůžu pochopit, že jsem tě měla za normální věc v mém životě. Proč si to uvědomuji až teď? Byla jsem hloupá, prosím odpust mé nevědomosti. Teď už vím, že nechci, aby plamen zhasnul. Chci pořád vidět na cestu.
Bez tebe jsem neúplná, tak prosím nedopusť, abych zase bloudila v prázdnotě. Nechtěj po mně, aby šla po stopách času bez lesku tvých očí. Nic tě nenahradí, nic nezmění moje pocity ztráty. Tak tě teď prosím, zůstaň v mojí všednosti. 
Povídka je speciálně věnována Nanny 

V ten den

5. února 2011 v 13:35 | Hrobník
V ten den (povídka věnována Nanny)

Vojtěch už zase slyšel, ten známí zpěv ptáků před jeho domem. Vše co se před ním odehrálo, vražda, smrt a obětování, nic teď nemělo menší cenu. Chtěl jen zase zaslechnout ten čas, který pro něj byl tak nevinný. Vše začalo tím zpěvem, tak proč by to nemohlo tím skončit? Z dálky cítil Andrein pronikavý pohled a věděl, že je plný neuroněných slz. Slyšel bubnovat krev ve svých uších, jako by mu chtěla zabránit poslechu posledních slov záchrany. V ústech cítil tu odpornou pachuť porážky a strachu. Srdce mu bylo jako splašené jako by se snažilo dohnat ztracený čas. Chvíle jako je tahle, si Vojtěch představoval už milionkrát, ale nikdy netušil, že bude tak těžké opustit život.
Vojtěchovi oči mlhavě spatřili Tomášův udivený výraz, jenž se hned změnil na zlobný. A pak nastal ten okamžik náhlé bolesti, kdy se ostrý předmět dotkl Vojtěchova těla. Nechtěl vykřiknout, ale hlasivky ho neposlouchali. Nechtěl ukázat slabost, ale přesto padl na kolena. Chtěl se pohnout, ale mozek jako by se zastavil. Zlostné hlasy, zvuky boje a tichý pláč, tak tichý, že ho slyšel jen on. Snad to byl zvuk slz dopadající na podlahu nebo kapek krve, to přesně nemohl zaregistrovat. Zíral jen tupě na podlahu a znovu viděl těch pár okamžiků.
Ten Blančin výraz, už ho jednou viděl. Stejný obličej a stejné zoufalství, ale přesto to bylo jiné. Osoba, již spatřil tehdy, nebyla Blanka, ale ona. Ten výraz mu připomněl, proč je vůbec v téhle situaci. Znovu viděl ten čas, který tehdy ubíhal tak zvláštním směrem.
Cítil, jak klesá k zemi. Připadal si jako pírko, a přitom jako zraněný pták, který zapomněl létat. Cinknutí kovu…výkřik…a něžný dotek rukou.
To ona ho sem přivedla. Ji miloval, ji důvěřoval a ji chtěl ochránit. Teď si však připadal bezbranný, nehodný života, když nemohl ochránit duši té, jež patřilo jeho srdce. Dotek rukou mu dávalo naději, že ještě žije. A slabí tichý hlásek, který ho uklidňuje, že bude všechno v pořádku. Přesto v tom hlase slyšel zřetelně lež, ale přesto si připadal až nepřirozeně klidný.
,,Vojto," ano byla to ona. Pomalu zavřel oči a snažil si vybavit tvář, když ji spatřil poprvé.

vojtěch umírá 2


Zpěv ptáků u jeho domu ho vzbudil dřív, než měl v plánu. Trochu se zavrtěl v posteli a snažil se koncert ignorovat, ale po krátké chvilce to nakonec vzdal. Otevřel oči a snažil se navyknout slunečním paprskům, které se draly přes záclonu. Zhluboka se nadechl a vychutnával si ranní letní vzduch. Ale i když bylo tak krásně, Vojtěch cítil, jak se celá vesnice od té události změnila. Lidi se necítili v bezpečí a chmurná nálada ze smrti milované dívky, byla všude. Už nešel slyšet smích dětí na ulici, jelikož se je rodiče báli pustit ven, hlavně když už se stmívalo.
Vojtěch neohrabaně vstal z postele a navlíkl si na sebe hadry, které nosil jenom do školy. Ale po tom útoku už tam moc dětí nechodilo. Vyčkávali, jestli zlo odešlo nebo číhá na další oběť. Vojtěchovi to bylo jedno. Uměl se bránit a navíc měl něco, co obyčejní lidé nemívají, andělskou krev.
Netrvalo dlouho a Vojtěch už byl na cestě do školy a snažil se zpozorovat někoho známého. Nečekal, že někoho spatří, jelikož jeho dobrý kamarád Craft trávil celé dny v nemocnici u své malé sestřičky. Ona byla svědkem útoku, ale bohužel se ještě neprobrala z kómatu. A navíc Craft měl holku Annu, takže všechny volné chvíle trávil i s ní.
Školní budova byla velká a před napadením veselá a centrem dění. Teď když ji Vojtěch spatřil, tak mu připadal prázdná a bez duše. Vše se změnilo, chod celé vesnice vyjel ze svých kolejí a to jenom po brutálním útoku jedné školačky.
,,Hej Vojtěchu, počkej," Vojtěch se otočil za zvukem hlasu a spatřil dívku s červenými vlasy.
,,Ahoj Báro," řekl a snažil se o upřímný úsměv. Avšak věděl, že to Báře k veselosti nepomůže. Ona dívku znala a než se stala ta hrozná věc, byla s ní. Bára měla v očích strach, ale ještě něco, velkou starost. Vojtěch se moc nedivil, jelikož její bratr s napadenou dívkou chodil a od té doby, co umřela, ho nikdo neviděl. Byl pořád zavřený v domě, kde oba sourozenci byli a neřekl ani slovo.
,,Jak to zatím jde?" zeptal se mírným tónem Vojtěch a společně zatím vykročili směrem ke škole.
,,Doma je to divný. I když je léto, tak cítím, jak mi po zádech každou chvíli přejel mráz. Bratr vůbec nevychází z pokoje a každý den tam slyším divný zvuky. Bojím se o něj, ale bojím se zeptat se ho," řekla chmurně Bára a snažila se ukrýt slzy, které se ji drali na povrch. Chtěla bratrovi pomoct, ale bála se, že odpoví to, co slyšet nechce. Bála se, že řekne, že to všechno byla její viny. Že ji měla ochránit. Bára se bála, že Aleš přestává být tím, kým býval.
,,Musíš být trpělivá. Potřebuje jenom čas," odpověděl ji Vojtěch a dal ji ruku na rameno.
,,Ale kolik ještě? Už je tam celé dny. Kdyby aspoň prohodil slovo. Je moc uzavřený a to mě děsí," poté už nikdo neřekl ani slovo.
Vojtěch si sedl do lavice. Předchozí hovor s Bárou ho trochu vyvedl z míry. I přes to, že se s Alešem moc neznali, tušil aspoň, jak se cítí. Často vídal Aleše a tu dívku spolu. Byli tak šťastný a bez starostný. Tak proč se to stalo jim?
Učitelka přišla do třídy, ale ani se nesnažila nějak pořádně učit, těch pár lidí, co došlo. Všechny ztráta spolužačky zasáhla a to Vojtěcha deprimovalo ještě víc. Proč jsou smutní, když oni přežili? Často si říkal, že jsou jeho myšlenky dost sobecké, ale jinak to nešlo. Bez myšlenek na to, jaký má štěstí, že nebyl napaden on, ho udržovala při zdravém rozumu.
Vojtěch rychle vstal a omluvil se, že musí na záchod. Už to tam nemohl vydržet. Ty prázdné nevyspalé pohledy. Všechno bylo jiné a to ho dovádělo k šílenství. Šel dlouhými kroky na střechu budovy a těšil se na čistý vzduch, který mu aspoň trochu provětrá hlavu. Otevřel dveře a vstoupil tam.
Ovanul ho lehký letní vánek a do očí ho zasáhl ostrý paprsek slunce. Vojtěch si zakryl pohled, aby se před ním chránil a v tu chvíli ji spatřil. Černé havraní vlasy ji splývali až na konec zad. Její oči vyzařovali autoritu a sebejistotu. Byli hnědé, ale když na ně zasvítilo slunce, změnili barvu na karamelovou. Trochu natočila hlavu, aby se podívala, kdo ji vyrušuje, ale když spatřila Vojtěcha, něco zabrblala a věnovala se zase svému.
Vojtěch si ji pamatoval. Dívka, která přestoupila pár dnů po té tragédii. Všichni ji měli za podezřelou a obloukem se ji vyhýbali. Navíc její úsměv byl jiný, zvláštnější a děsivější. Nikdy neviděl, že by s ní někdo promluvil, ale ani ona se k nikomu neměla.
,,Nemáš být ve třídě?" zeptal se Vojtěch a narovnal se. Chtěl se o ní dozvědět víc. Něco ho k ní lákalo. Možná její krása, možná její pohled. Byl mu blízký, ale přitom tak vzdálený.
,,Na to samí bych se mohla zeptat já tebe," ozval se její hlas a znovu nepatrně natočila hlavu Vojtěchovým směrem. Vojtěch na sucho polkl. Trochu ho znervózňoval její hrubý tón. Ale přitahovala ho její krása a tajemnost. Po odpovědi ucítil, jak začalo bít rychle srdce.
,,Co tady pohledáváš?" zeptala se ho a věnovala mu trochu toho zvláštního úsměvu.
,,Hledám trochu klidu od toho všeho. Rychle to tady upadá do smutku," odpověděl ji Vojtěch a udělal pár kroků k ní.
,,Asi myslíš smrt té holky. Jaká tragédie že?" poslední slova řekla spíše v ironii, což Vojtěcha dost zmátlo.
,,Velká tragédie. Hodně lidí ji ve vesnici mělo moc rádo," odpověděl Vojtěch a doufal, že ten tón byl jenom přeslech.
,,Slyšela jsem, že byla hezká a milá," řekla spíše pro sebe Andrea a zírala někam za Vojtěcha.
,,Jo to byla. Kluci po ní pořád koukali. Upřímně, i mě se líbila," odpověděl Vojtěch a nepatrně se usmál, při vzpomínce na zavražděnou.
,,Nevíš jestli ji měl rád i Tomáš?" zeptala se z ničeho nic a dívala se někam do strany. Vojtěcha ta otázka trochu zaskočila. Proč by chtěla vědět zrovna něco takového?
,,Jestli si dobře vzpomínám, tak Tomáš byl první, kdo se ji zeptal, jestli s ní bude chodit. Ale ona ho odmítla a začala chodit s Alešem," odpověděl ji Vojtěch a sledoval Andreiny reakce. Ta jen nepatrně nazvedla obočí. Poté vykročila směrem ke dveřím.
,,Počkej, proč ses zeptala zrovna na Tomáše?" vykřikl Vojtěch a chytl ji jemně za paži. Andrea se jenom nepatrně usmála. Pomalu se k němu naklonila a políbila ho. Vojtěch vykulil oči. Cítil jak mu divoce buší srdce a jak rychle mu červená obličej. Poté se naklonila k jeho uchu a tiše mu pošeptala:
,,Máš chuť anděla,"

v ten den

A teď ji viděl, ale naposledy. Nakláněla se nad ním a její dlouhé krásné kadeře ji splývali na ramenou jako vlny moře. Výraz v jejich očích byl nepopsatelný, ale hodně se lišil od výrazu, který spatřil poprvé.
Chtěl se pohnout, ale vůbec nic necítil. Vše jako by ztratilo svůj cit, svoji podstatu. Nevnímal kolik času uplynulo, ani kdo se v místnosti nachází. Pro něj byla důležitá jenom ona. Nic jiného v životě už neměl.
Najednou na své tváři ucítil něco vlhkého. Slzy? Čí? Její? Chtěl ji povědět, ať nepláče, že ho to pak ještě více zraní. Nechtěl, aby pro něj trpěla. Nechtěl ani odejít od ní.
Cítil, jak ho opouštějí síly. Cítil, jak pomaleji dýchá a jak se mu zastavuje srdce.
,,Miluji tě, Andreo," řekl a vydechl na posledy. Jeho bezvládná ruka pomalu padala k zemi. Poslední co spatřil, byla její tvář. A tak to vždycky chtěl.

Vojtěch umírá


Blanka utíkala ulicí, jak jen ji síly stačili. Proč jen se do toho zapletla? Chtěla toho moc, žít normální život? Cítila, jak ji po tváři stékají horké slzy. Bylo ji to jedno. Ruku měla položenou na hrudi, jak ji pálila a bolela od Andreiných kopanců. Nechápala, co se stalo? Proč před ní všechno všichni tají? Proč jí tahají do něčeho, čemu nerozumí? Tak moc by chtěla svůj život zpátky.
Nikdy už nechce zažít, tolik strachu jako teď. Už nikdy nechce cítit tolik bolesti jako teď.
,,Kam míříš princezno?" ozval se hlas před ní. Blanka instinktivně zastavila vzhlédla. Červenovlasá dívka se na ni dívala s vražedným úšklebkem. Blanka hrůzou vytřeštila oči a na sucho polkla.
,,Uhni mi z cesty!" vykřikla v zoufalství. Proč ji všichni tak nenávidí? Slzy se ji dál kutáleli po tváři. Báře se jen více prohloubil úsměv na rtech.
,,Jaká odvaha od takové šmudli," odpověděla bez nějakého náznaku jakékoliv emoci. Poté se k ní začala pomalu přibližovat. Blanka strnula na místě. Všechno ji pálilo a bolelo. Věděla, že víc bolesti už nesnese. Bára se zastavila jen pár centimetrů před ní. Blanka vyděšeně vytřeštila oči. Ztěžka dýchala. Všechno se ji zamlžovalo.
,,Opravdu si ji podobná," řekla Bára a vzala pramínek vlasů do své ruky. Blance divoce bilo srdce. Čekala, co přijde po tom.
,,O čem to mluvíš?" pípla Blanka a zaťala zuby od bolesti. A pak uviděla něco, co nečekala. Bára se jen jemně, ale upřímně usmála. Ruka ji sjela k bokům a v jejím výrazu byl dávný smutek.
,,Jestli chceš odpověď, tak jdi za Alešem," odpověděla jen, ale její výraz nezmizel. Blanka začala pomalu couvat.
,,Kam Andrea šla?" vyhrkla Bára najednou a její krutý hlas se vrátil. Blanka jenom ukázala roztřesenou rukou směr a utíkala dál, co ji síly stačili.
Bára vzpomíná na ten den

Stála v dešti. Cítila, jak ji na ramena padají kapky viny. Slyšela ty hlasy. Slyšela, co si povídali, jak ji nenáviděli. A sváděli událost na ni. Začalo pršet, když ji uviděla a pořád nepřestávalo.
Stála v dešti. Všude samá černá barva. Všichni ve smuteční barvě a snaží se předstírat slzy. Věděla to. Nikdy ji neměli moc rádi, jen se přetvařovali. Neměli ji rádi, protože byla s ním. Jeho nenáviděli a teď mu přáli upřímnou soustrast? Jak falešný pohřeb.
Bára popošla blíže k rakvi, aby naposledy vzhlédla na tu bílou sametovou pleť. Na vlasy jako slunce. Na tělo bez života. Po tváři ji stékali hrachy slz, nevšímala si toho. Už dlouho neplakala, tak proč to začalo kvůli smrtelníkovi.
V tu chvíli co nahlédla na mrtvé tělo napadené, všechno se ji vrátilo. Vrátilo se jí, jak ji našla. Bílá kůže byla celá od krve a oči vytřeštěné hrůzou. Z Báry nevyšla ani hláska. Jako by ji děs vzal jazyk. Uslyšela kroky, někdo utíkal z místa činu. Chtěla za ním běžet, ale nohy ji zkameněli. Tak tam jen stála a zírala na zohavené tělo přítelkyně svého bratra.
A teď ji vidí znova. Upravenou, aby nešli vidět obrovské rány po útoku. Vypadala tak klidně a vyrovnaně. Bára se nepatrně usmála. Tam je jí líp, to jí řekl bratr, aby se tím netrápila. Ale jak by mohla zapomenout. Kdyby šla s ní, kdyby ji šla doprovodit, nic by se nestalo. Mohla tomu zabránit, tak proč s ní nešla?
Porozhlédla se kolem. Nikde svého bratra neviděla. Neměl sílu jít na pohřeb. Nezvládl by ji vidět v té rakvi. Ještě nikdy ho takhle neviděla. Oči prázdné a zapadlé a tělo vyhublé. Hrůzný pohled na člověka, který byl před pár dny tak šťastný.
Bára spatřila blonďatého chlapce, Tomáše. Vypadal, že na tom taky není zrovna nejlíp. A vedle něho stál Ondra. Nepatrně se na Báru usmál, aby ji uklidnil. Bára se ale neobtěžovala mu úsměv vrátit. Jako by už zapomněla, že úsměv vůbec existuje.
Někdo chytil Báru kolem ramen. Ta se otočila a spatřila ztrápený obličej Vojtěcha. Nepokoušel se jí uklidnit nebo usmát. Sám věděl, že to má těžké. Ona a její bratr. Všichni sváděli vinu na ně.
,,Pojď, už ses vynadívala dost," řekl něžným hlasem a dovedl ji k lavičkám, kde ji posadil. Bára jen tupě zírala na zem pod sebou a jediný co z nevycházelo, byli vzlyky od pláče. Vojtěch ji nepatrně objal.
,,Neboj se, toho kdo ji to udělal, najdeme," řekl jen a odešel. Bára jen nechápavě vzhlédla, ale nějak ji to v duši uklidnilo.
Proč si na ten pohřeb teď vzpomněla, Bára nevěděla. Ale připomnělo ji to, proč tak nenávidí Tomáše. A proč musí zabít Ondru.

Bára v ten den naposledy plakala

Andrea cítila studené ruce Vojtova těla. Slzy ji nepřestávali téct po tváři. Bylo po všem, chtěl ji ochránit a teď je pryč. Nemohla tomu uvěřit, svět se s ní točil. Jak mohla ztratit něco tak důležitého? Tiše dýchala a čekala, že Vojtěch zase otevře oči a řekne ji, že se nemusí bát, že je tu pro ni.
Nikdy mu neřekla, že ho miluje. Nikdy mu neřekla, city co k němu cítí. A teď už je pozdě, tak pozdě. Ucítila na svých zádech dotyk ocele. Nevnímala ji. Možná bude lepší umřít, necítit už tu bolest v srdci.
,,Bože, to pro tebe byl tak důležitý," slyšela výsměšný hlas Gábiny, ale ozýval se z velké dálky. Byl pro ni tak důležitý? Nikdy nevěděla, co k němu cítí, ale teď už to chápe. A nikdy neodpustí člověku, který ji tohle udělal. U ž toho nadělal tolik zlého a opovažuje se říkat si anděl? 
Andrea cítí pomstu

Kam dál